Komunitní způsob života přináší naděje i rizika
článek pro časopis Dingir, září 2001

Náboženskou komunitou1 rozumíme relativně stálou skupinu lidí, žijících na jednom místě a řídících se společnými životními pravidly, která jsou z větší či menší části motivována nábožensky. Z celé řady komunit se zde soustředíme pouze na pět z nich2 - na ty, které nám reprezentují určité typy, a ve stručnosti srovnáme některé jejich charakteristické rysy.

Příkladem exotické komunity, která se spolu s praktikováním netradičního náboženství pokouší importovat též kulturu prostředí, v němž toto náboženství vzniklo, je pro nás ekologická farma „Kršnův dvůr”, která je součástí Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, populárně nazývané „hnutí Haré Kršna” 3. Naproti tomu rozvoj domácí tradice (římskokatolické) byl účelem církevně neschválené komunity Filadelfia / Metanoia pod vedením kněze Vladimíra Mikulici4. Kromě komunit, které podporují tradiční náboženství - ať už u nás exotické či domácí, - vznikají též komunity na podporu nového životního stylu, nazývaného Nový věk (New Age). Tento životní styl má i svůj náboženský rozměr, díky němuž vznikají i tzv. duchovní centra. V některých z nich je náboženský obraz světa uspořádán ve více či méně pevnou doktrínu - takovým příkladem je nám komunita Most ke svobodě5, - nebo se jedná v podstatě o náboženskou improvizaci, s jakou bylo možno se setkat v komunitě ing. Zdeňka Lukáše. Očekávání „vibračního zlomu” v Mostu ke svobodě nás přivádí k poslednímu našemu typu komunity, který označujeme jako apokalyptickou komunitu. Příkladem je nám společenství Pomocníků Syna člověka, které utvořil Parsifal Imanuel (Jan D. Dvorský)6.

Typologie komunit by samozřejmě mohla být i jiná: mohli bychom např. rozdělit komunity podle toho, zda jsou napojeny do větší (třeba mezinárodní) sítě (Kršnův dvůr, Most ke svobodě), nebo zda jsou zcela samostatné, atp. Záleží i na počtu členů komunity - v těch, které jsme zde sledovali (kromě komunity kolem Zdeňka Lukáše) přesáhl nejméně jednu desítku.

Proč vůbec komunita

Každý z těchto pěti typů komunit reprezentuje i poněkud jiný důvod vzniku komunity. Jak uvidíme, tyto důvody se navíc mohou během vývoje komunity měnit.

V počátcích hnutí Haré Kršna byla komunita považována za jedinou možnost, jak realizovat vědomí Kršny v rámci Prabhupádovy misie. Netradiční, „vaišnavský” způsob života byl v 60. letech tohoto století natolik kulturně cizorodý, že v Prabhupádově době bylo rovnítko mezi hnutím Haré Kršna a součtem jeho komunit. Postupem doby se ovšem kršnovský způsob života natolik začlenil do pestré a tolerantní západní civilizace a život oddaných se mnohém tak přiblížil většinovému „systému”, že se život v komunitě stal pouze jednou z možností: členem hnutí Haré Kršna je dnes možné být i bez přebývání v komunitě. Poměr komunit k celému hnutí Haré Kršna je tak podobný jako poměr mnišských křesťanských komunit k ostatním křesťanům. Sami oddaní nazývají své komunity jako „mnišské”, i když v nich mohou žít i celé rodiny.

Zatímco kršnovské komunity byly pokusem vytvořit ostrov jiné kultury uprostřed západní civilizace, katolický kněz Vladimír Mikulica je příkladem zakládání komunit obrodných, do kterých lidé přicházejí, aby obnovovali svůj vztah k tradici a učinit ji přitažlivější pro svět. Podle původní Mikulicovy vize se komunita měla stát průchozím místem, kde lidé najdou své povolání v církvi a pomohou ji ve svém místě obnovit. I zde však pojetí komunity prošlo vývojem: navzdory počátečnímu úmyslu, aby „obnovení” římští katolíci odešli pozitivně působit do svých farností, se komunita čím dál více svému okolí uzavírala, až vyvinula dokonce velmi účinné konspirativní metody.

Vizi obrody (nikoli ovšem v intencích římského katolictví) měli i Ing. Zdeněk Lukáš v „Ozdravném centru Pasovary” u obce Světlík na Českokrumlovsku a Ladislava Kujalová-Jurová v Mostu ke svobodě v bývalé hájovně u obce Kuroslepy na Blanensku. Ani Lukášovi ani Jurové se ale nepodařilo oslovit větší počet lidí, takže Lukášova komunita se po několika letech rozpadla. Most ke svobodě čeká téměř v izolaci stále na příliv zájemců, který má nastat v době předpovídaného vibračního zlomu. Ještě naléhavější apokalyptická očekávání zformovaly komunitu kolem Parsifala Imanuele, která jako skupinka vyvolených intenzivně připravovala příchod Tisícileté říše. Když tato říše ani po několika konkrétních předpovědích nenastala, pomalu, ale dramaticky se začala rozpadávat i tato komunita. V současné době ji tvoří již jen několik málo „pomocníků”.

Typem komunity se řídí i očekávání lidí, kteří do ní vstupují. „Nadějí mou i mé manželky bylo uskutečnění naší touhy dělat něco s tímhle poškozeným světem a podílet se na záchraně lidí,” říká bývalý blízký spolupracovník („pravá ruka”) Dvorského v jeho komunitě Ing. Petr Konečný. Touha napravit tento svět byla jistě i jedním z motivů, proč se k aktivnímu a schopnému faráři Mikulicovi přidávali mladí čeští katolíci. Naproti tomu komunity v moravských lesích a v Pošumaví lákaly spíše čistým životním prostředím a možností žít alternativním způsobem života. Alternativní, ale především intenzivní duchovní život je přitažlivý na komunitách hnutí Haré Kršna. Je ovšem třeba připomenout, že motivy jednotlivých lidí se samozřejmě liší7.

Jak ji řídit

Komunitní život vyžaduje poměrně vysokou míru organizace, která bývá svěřena v rukou jednoho představeného. V náboženské komunitě je pochopitelné, že postavení představeného může být podepřeno jeho náboženskou rolí (nejen mesiáš Dvorský, ale i guruma Kujalová-Jurová a katolický kněz Vladimír Mikulica byli respektováni z náboženských důvodů), nebo založeno na přirozené autoritě (Lukáš). U Dvorského byla tato autorita vždy potvrzována nejbližším spolupracovníkem, jasnovidcem, který za mesiáše často rozhodoval v nepříjemných záležitostech. Vzhledem k náročnosti života v komunitě soustřeďuje tento představený ve svých rukou značnou moc. Jednotliví členové mu - pokud to přijme - rádi přenechají někdy až nečekaně velkou část odpovědnosti za svůj život v oplátku za výsadu být komunitou akceptován.

Náboženská pozice ovšem nestačí (např. ne každý kněz si založí komunitu) - představený musí být skutečně charismatickou osobností, schopnou strhávat ostatní. Tam, kde komunita není součástí větší struktury (např. římskokatolické komunity či hnutí Haré Kršna), musí být nutně též kontroverzní osobností, která jedny láká, zatímco druhé odpuzuje. V takových případech bývá patrnější, že autorita tohoto představeného nahrazuje (zvláště mladým) členům komunity chybějící autoritu v rodině.

Nemůže nás proto překvapit, že při příchodu na hájenku u Kuroslep za Matkou Lá Jurovou odevzdali dobrovolně členové komunity veškerý svůj majetek. Stejně - navíc pod dojmem zdůrazňovaného brzkého příchodu Tisícileté říše - jednali i následovníci Dvorského. Podobně i v Mikulicově komunitě se předpokládalo, že člověk dá k dispozici veškeré své příjmy a případné úspory. Mikulicova Metanoia, která byla registrována zároveň jako společnost s ručením omezeným i jako občanské sdružení, vedla některé členy jako své zaměstnance, ovšem platy vyplácela pouze formálně. Součástí komunitiního hospodaření byly i osobní věci, např. oblečení.

Společně se přirozeně hospodaří i na Kršnově dvoře, ale zde má každý i své soukromé finance, a rodiny jsou dokonce povzbuzovány, aby byly finančně samostatné. V určitém období Kršnova dvora se obyvatelé pokoušeli řešit rozpor mezi společným hospodařením a potřebou osobních prostředků interními penězi - poukázkami za určitou vykonanou práci ve prospěch komunity, ale od této praxe brzy upustili.

Nástrojem organizace komunity je její denní režim:8 chlapci v Mikulicově komunitě vstávali mezi půl pátou a půl šestou, následovala krátká modlitba odevzdanosti do boží vůle, studená sprcha zásadně bez ručníku (oschnout bylo možné při následující rozcvičce), dále modlitba v kostele, bohoslužba podle liturgického kalendáře, snídaně a po ní služby podle rozpisu - např. úklid v kostele, návštěva starých lidí, stěhování, pomocné práce apod. V poledne oběd, modlitba růžence, práce, příp. společné studium, které vedl P. Vladimír Mikulica. Večer bohoslužby v kostele, společné setkání na faře, večeře, čekání na P. Vladimíra (až několik hodin, nazí, zabalení v dekách). Po jeho příchodu zhodnocení dne a příp. výkon trestů. V noci další činnosti, prováděné většinou individuálně - celonoční adorace* (v nich se členové komunity střídali po jedné až dvou hodinách, někdy i vícekrát za noc), příprava farního časopisu apod.

U gurumy Jurové se vstává v půl páté, od pěti do šesti meditace, pak hodina cvičení na dvoře, snídaně (vegetariánská a vydatná), odvoz dětí do školy. V osm Matka upřesňuje každému jeho více či méně stálé úkoly: kuchyně, prádelna, práce pro firmy na počítači, hospodářství, péče o děti. Po obědě hodina poledního klidu. Dále práce, před sedmou díkůvzdání a modlitby, večeře. Večer (zpočátku každý, později nikoliv) povídání, meditace, hodnocení dne.9 Program končil asi v jedenáct večer, sprcha, spánek okolo půlnoci. Volné nedělní odpoledne často využívali členové komunity k dohánění spánkového dluhu.

„Ten stereotyp byl hrozný,” vzpomíná Bohumil Molnár na život v komunitě ve Světlíku. „Každý úkon musel být proveden v určitý čas. Vstávali jsme kolem páté, v šest jsme se všichni sešli, zazpívali jsme několik každodenních písní. Jedna se například jmenovala ”Dobré ráno” a bylo to v podstatě opakování těchto dvou slov na různé melodie. Zpívali jsme také písně ke guruům, např. k Ježíšovi, Buddhovi, Maharišimu nebo Janě z Arku.” Následovala společná dohoda o práci, kterou bylo potřeba vykonat. „Kromě fyzické práce jsme např. psali dopisy, jichž bylo kvůli neustálým problémům s úřady potřeba spousta.”

Pomocníci Syna člověka nechodili spát před druhou hodinou v noci (Parsifal je někdy kontroloval), protože noc má být příznivější duchovnímu působení. Vstávalo se ovšem až pozdě dopoledne. Jak tento obrácený režim, tak i spánkový deficit v jiných komunitách je spolu se zvýšenou fyzickou námahou náročný i na psychický stav. Některé komunity náročnost zeslabují dobrým jídlem (Kršnův dvůr se stravou již proslavil, i v Mostu ke svobodě jí byl dostatek, v obou případech samozřejmě vegetariánské), jinde je strava poněkud problematická: ”Stravování mělo přísná pravidla,” popisuje Lukášovu komunitu Bohumil Molnár. „K snídani byla polévka přesně určeného druhu. Musel v ní např. být jeden druh kořenové zeleniny, jedna ze zelenin byla trochu osmahlá… Druhy zelenin se obměňovaly. Po polévce byla třeba vločková nebo ovesná kaše.”

Malý objem stravy a její nízká výživnost měly pravděpodobně rozhodující podíl na smrti jednadvacetilétého člena Lukášovy komunity Pavla D. „Život tam ho úplně vycucal,” říká jeho přítel z komunity Bohumil Molnár. „Byl strašně hubený a podvyživený. Já sám jsem si připadal jako živoucí mrtvola. Měl nadvakrát přeražený vaz a policie případ uzavřela jako nešťastnou náhodu.”

S nedostatkem jídla se setkávali členové komunit Parsifala (tam se jednalo o přísné očistné diety), částečně též u Mikulici (běžná byla např. dávka jednoho krajíce chleba k snídani, čas od času ovšem byla tzv. „žranice”).

Jak v ní žít

Organizace života v komunitě nebere (často ani nemůže brát) vždy ohled na lidskou potřebu svobodného pohybu a soukromí. Manželé na Kršnově dvoře mají možnost samostatného bydlení v rámci komunity a mají tak více volnosti než celibátní členové komunity. Některé rodiny Dvorského Pomocníků sice také žily samostatně, přesto se však cítily stále kontrolováni a po rozpadu komunity si stěžovali na atmosféru donášení a špiclování.10 V komunitách Jurové a Mikulici byla zase práce natolik intenzivní, že obyvatelé nenacházeli čas na setkávání a osobní rozhovory (u Jurové to byl problém i pro manžele a jejich děti, o něž se většinou staral někdo jiný než oni). V Mostu ke svobodě navíc ani v těchto chvílích nesmějí jednotliví členové spolu hovořit o osobních a duchovních problémech nebo nejasnostech.

Strávit nějaký čas o samotě nebo v rozhovoru s přítelem bylo u Mikulici téměř nemožné. Soukromý rozhovor člena chlapecké komunity s příslušnicí komunity sester u Mikulici už vůbec nepřicházel v úvahu (podobně se ani na Kršnově dvoře nesluší, aby spolu hovořili nesezdaní obyvatelé různého pohlaví), mluvit o komunitě s nečleny bylo přísně zakázáno.

Již z podstaty své existence musí každá komunita do jisté míry omezovat své členy v kontaktu se svým okolím. I hájenka Mostu ke svobodě uprostřed lesů je svým způsobem omezující, a tak je třeba uvítat, že děti jejích obyvatel mají pravidelnou školní docházku v běžné škole. Někdy se komunita může dostat do izolace pro svůj vyhraněný vztah k okolnímu „světu”, jak se to stalo následovníkům Parsifala, kteří se od „světa” a jeho způsobů ostře distancovali. Komunita Zdeňka Lukáše zase se „světem”, reprezentovaným obyvateli obce Světlík a různými úřady, neustále tvrdě bojovala dopisy, peticemi a výzvami. Jiný důvod - mohli bychom ho nazvat vojenským - měla izolace chlapců Mikulicovy komunity od jejich rodičů: K návštěvám rodičů (pokud o to členové žádali, což po různých kritikách a konfliktech s rodiči nebylo samozřejmostí), byla vyhrazena nejčastěji jen jedna sobota v měsíci. „Odjížděli jsme v pátek v noci a v neděli v 7 hodin ráno jsme už striktně museli být v kostele,” vzpomíná jeden z bývalých členů komunity Karel Koubský.

Náročný komunitní život vyžaduje od jednotlivých obyvatelů i jiné projevy kázně. V náboženské komunitě má její vedoucí v rukou velmi silný kázeňský prostředek - náboženské odsouzení. Nejdále ze sledovaných komunit v tomto směru zašel Dvorský: „problémoví” Pomocníci (nakonec to byli téměř všichni) byli jeden po druhém vylučováni s vědomím, že svou šanci vstoupit do Tisícileté říše v tomto životě již promarnili. S tímto nejvyšším trestem se tak pojilo náboženské zavržení, které sloužilo jako odstrašující příklad, protože se vyloučeného provázelo vědomí neodpustitelné viny, mravní špíny, marnosti a prohry.

S vědomím nehodnoty v náboženském i lidském smyslu účinně zachází i vedoucí komunity Mostu ke svobodě. K nápravě chybujícího ci rebelujícího je třeba např. probdít celou noc pred oltářem v modlitbách, setrvat v meditační poloze (vsedě se zkříženýma nohama) o hodinu až dvě déle, apod. S „problémovým” člověkem (stačí, když má otázky nebo něco namítá) není dovoleno ani mluvit a platí pro něho zákaz účasti na společných modlitbách.

Fyzické tresty (obvykle rány páskem na nahé tělo), které veřejnost v případě Mikulicovy komunity tak odsoudila, tedy zdaleka nemusejí být pro lidské sebevědomí tím nejhorším. I sami bývalí příslušníci Mikulicovy chlapecké komunity říkají, že daleko těžší pro ně byly skryté tresty ve formě organizační šikany. Příkladem takového skrytého potrestání je náhlé odvelení na několik dní na dislokované pracoviště (pečovatelský dům, farmu apod.) zrovna v době, kdy měl potrestaný člen komunity slíbenu návštěvu u rodičů. O takovou návštěvu přitom bylo možno žádat jen v několikatýdenní periodě. Charakteristické je, že Mikulica příkaz nevydával sám, ale prostřednictvím některého „staršího bratra”. Nebylo tedy možné cokoli namítat - leda po návratu z tohoto „vyhnanství”. To už bylo ovšem pozdě.

Je přirozené, že komunitní způsob života vyžaduje ustanovení mechanismu řešení problémů a osobních krizí, jímž by se předešlo konfliktům. Naneštěstí je slabina některých komunit právě v tom, že namísto řešení je vyžadována absolutní poslušnost. „Snažili jsme se dodržovat určitý řád. Ale když se dnes zpětně ohlížím,” přiznává Bohumil Molnár, „nešlo o nic jiného než o poslušnost Lukášovi. Jak problémy narůstaly, bylo už těžké všechna pravidla dodržovat a Lukášovi zřejmě vadilo, že už nejsme všichni v pozoru.” Právě konflikt s Ing. Lukášem nakonec Bohumila Molnára přiměl k odchodu z komunity.

Poslušnost vedoucímu je ovšem někdy zahalena do náboženského hávu. Krize v Mikulicově komunitě se „řešily” mimořádnými bohoslužbami, při nichž se „odevzdávaly Bohu”. Typickým rysem těchto bohoslužeb bylo veřejné vyznávání hříchů. Mezi hříchy se nejčastěji objevovalo provinění „proti duchu společenství”, které spočívalo např. v tom, že si některý člen komunity koupil jídlo pouze pro vlastní potřebu.

Otázky řádu, poslušnosti a případných trestů nás přivádějí k dětem v komunitě. V některých komunitách (u Dvorského a Kulajové) pravděpodobně skutečně trpí tím, že jejich chování je považováno za odraz duchovního stavu rodičů. Hrozba odebrání dětí komunitou z důvodu „neschopnosti” rodičů byla v obou komunitách nástrojem kázně, prováděné nad rodiči. „Dětem se v sektě líbilo,” vzpomíná Ing. Petr Konečný. „Mohly se do sytosti vyspat, bylo s nimi zacházeno velmi hezky, učily se, co samy chtěly a co je zajímalo. Do školy nechodily proto, že nechození do školy bylo součástí 'svaté nauky'.”

Narozdíl od Dvorských a jejich následovníků, pro něž je běžná škola zcela zavrženíhodná („hnusná”), je u Jurové docházka dětí do vesnické školy dobře organizována. Nekompromisní odstup od „světské” školy vyjádřili v polovině 90. let tehdejší obyvatelé Kršnova dvora. S Ministerstvem školství svedli dvouletou bitvu o možnost zařídit si svou vlastní školu přímo na farmě (gurukulu). Ačkoli nakonec gurukule již nic nebránilo v cestě, zřízena nebyla, protože kvůli vnitřním sporům rodiny s dětmi z Kršnova dvora odešly.

Jak ji opustit

Každý odchod z komunity může znamenat problém při hledání bytu, zaměstnání apod. Některé potíže se mohou objevit za delší dobu - ne každá komunita si např. uvědomuje důsledky neplacení pojistného. Na Kršnově dvoře je placeno zdravotní pojištění, sociální je ponecháno na každém obyvateli. Ovšem Parsifal (Dvorský) se státem nečinil žádné kompromisy. „Protože stát je organizované násilí, nechtěli jsme s ním nic mít, tedy samozřejmě ani nic platit,” uvádí Petr Konečný. I kněz Mikulica se o tuto otázku začal zajímat až po letech a po upozornění na možné námitky úřadů.

Jinou a častější otázkou je, zda komunita k možným potížím toho, kdo ji opouští, ještě nepřispívá. Např. odchody z Kršnova dvora jsou časté a poměrně hladké, naproti tomu - jak již bylo zmíněno - vyhození Dvorským bylo fakticky cestou do duševních pekel. Ve zlém (i když v menší míře) se také odchází z Mostu ke svobodě. U Mikulici měl teoreticky nastat hladký odchod tehdy, pokud odcházející splnil předem daný slib např. roční práce pro komunitu. V praxi se ovšem závazky překrývaly (než jeden skončil, byl člen veden k přijetí nového) a již s předstihem nastávalo silné přesvědčování (citové vydírání, slzy atd.). Na ty, kdo „vojnu u Mikulici” nevydrželi a závazek porušili, se hledělo jako na odpadlíky, kteří jsou vinni problémy, jež komunita po jejich odchodu má.

Přes všechna možná negativa…

Ačkoliv se předchozí odstavce dotkly i některých problematických bodů, nelze kvůli nim pominout skutečnost, že komunita může přinést do života jedinečné kvality: sdílení a duchovní růst ve víře s podobně smýšlejícími věřícími, přebývání v každodenním kontaktu s lidmi, kteří mají co dát a od nichž je možné se učit, nebo třeba možnost zapojit se do již fungujícího programu sociální pomoci. „Komunita je nevyhnutelná,” říká s nadsázkou v rozhovoru na závěr tohoto tématu Kršnův oddaný Kundalí-dás. Nevyhnutelná jsou ale samozřejmě i rizika, která vyplývají ze samé přirozenosti člověka, jako je touha ovládat a touha být ovládán. A kde jinde než právě v malých, od světa oddělených společnostech by tyto touhy mohly docházet svého naplnění.

Poznámky
1 Komunita: soc. útvar charakterizovaný jednak zvl. typem soc. vazeb uvnitř, mezi členy, jednak specif. postavením navenek, v rámci širšího soc. prostředí. (Velký sociologický slovník, Karolinum, Praha 1996)
2 Největší část celkového počtu náboženských komunit tvoří u nás ty, které patří k římskokatolické církvi. O nich pojednávají články na dalších stranách.
3 Více viz např. Mrázek, M.: Děti modrého boha, Dingir, Praha 2000
4 Více viz Koubek, J.: Otec Vladimír a jeho děti, in: Dingir 4/99, str. 9
5 Více viz Grombiříková, L.: Most ke svobodě, in: Dingir 2/98, str. 18 - 21
6 Více viz téma Dingir 2/99
7 Mrázek, M., Děti modrého boha, str. 51
8 denní režim v komunitách hnutí Haré Kršna je popsán v publikaci „Bhaktijóga” (vydavatel ani rok vydání neuvedeny), str. 23 - 26, nebo v Mrázek, M., Děti modrého boha, str. 37
9 Jirků, I., Dočekal, B., Ve jménu fialového plamene, Mladá fronta Dnes, 29. května 1993
10 dle svědectví bývalého člena Ing. Petra Konečného