NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
 
Odpuštění osvobozuje toho, kdo odpouští
 
Kundalí dás


* * *

Domnívám se, že nejsem sám, komu někdo v životě hodně ublížil. Podle sebe vím, že tato negativní zkušenost hluboce ovlivnila můj další život, mezilidské vztahy, nazírání na svět. Čas od času se mi tyto nepříjemné zážitky vrací v mysli a znovu je prožívám. Naštěstí s mnohem menší intenzitou.

Právě nyní podruhé čtu slovenský překlad Realizace nadduše od Kundalí dáse. Ve 21. kapitole hovoří o odpouštění a mě to znovu hluboce oslovilo. Takže jsem to přeložil do češtiny (když už jsem to přepisoval) a nabízím k přečtení i vám.

ZBULTRAN

* * *

Již nějakou dobu jsem přesvědčen o tom, že románová literatura může zprostředkovat životně důležité pokyny. V Bibli a Bhágavatamu jsou použitá přirovnání a alegorie, které nás mají inspirovat. Není to nic jiného než fikce. Lži. Ale tyto lži mohou být skvělým vodítkem k získání pravdy. Jeden můj oblíbený příběh je příběh o Ivanu Dmitrijiči Akšenovovi, který vypráví Tolstoj v krátké povídce „Bůh vidí pravdu, ale čeká”. Je to silná povídka, ilustrující velkolepost odpouštění.

Odpouštění je jednou z hlavních ctností vaišnavy a není nikterak lehké se mu naučit. Dokud si člověk myslí, že když někomu odpustí, osvobozuje toho člověka od viny, bude mít potíže s odpouštěním. Jestliže mi někdo ublížil, je velmi těžké zříci se myšlenky na pomstu. Nemohu si pomoci, ale rád bych viděl, že tento člověk dostává svou odplatu, zasloužený trest. Nemusím úmyslně tu pomstu vykonat sám, ale může ve mně zůstávat touha po tom, abych viděl toho člověka nějakým způsobem trpět. Takovéto emoce lze jen velmi těžko překonat.

Ovšem jestliže je něco těžké, neznamená to ještě, že to je úplně nemožné. Pořád je tu nějaká naděje, že se to podaří. Vlastní čin odpuštění se stává jednodušším, když člověk uzná, že odpouštění osvobozuje toho kdo odpouští od těžkého břemene, které si nesl ve svém srdci. Právě toto demonstruje Tolstého povídka. Když člověk odpustí, osvobodí se od břemena nenávisti, nevraživosti, pomsty i od jiných podobných negativních emocí, které tíží jeho srdce a ničí mu jeho vlastní štěstí. A pokud si člověk sebou nese takovýto náklad, nemůže duchovně růst. Vlastní praxe odpouštění se stane velmi lehkou v momentě, kdy člověk ocení tuto velkou pravdu o síle odpuštění. Člověk pak začne horlivě odpouštět i svým vlastním nepřátelům, sokům, těm, kteří ho nějak urazili, dokonce i zločincům.

Povídka začíná tím, jak Akšenov, ještě jako mladý kupec odešel z domu na trh do vzdáleného města. Cestou přespal v hostinci, kde byl obviněn z vraždy a odsouzen na doživotí na Sibiř. Všechny důkazy svědčily proti němu a tak dokonce ani jeho vlastní žena nevěřila v jeho nevinu. Po 26 letech, které nespravedlivě odsouzený Akšenov strávil na Sibiři jako trestanec, byl jeho duch úplně zlomený. Uvědomoval si, že svou nevinu nebude schopen nikdy dokázat, chodil shrbený a ztratil radost ze života. Ničemu se nesmál, jen se často modlil a při slabém vězeňském světle čítával „Životy svatých”. Jeden den pak přišel nový vězeň, Makar Semjonič. Při rozhovoru s ním, kdy si vyprávěli, za co jsou zavření, Akšenov pochopil, že příčinou jeho nespravedlivého odsouzení na doživotí, od kterého již uplynulo dlouhých 26 roků, je právě tento Semjonič. Když Akšenov uslyšel, že právě Semjonič, byl vrahem kupce, zdvihl se a beze slova odešel. Celou noc pak ležel bez zamhouření oka. Cítil se strašně nešťastný a v jeho mysli se honily různé myšlenky. Představoval si svou ženu, jaká byla v době, kdy od ní odešel na trh. Viděl jak byla s ním, její oči, mladou tvář, slyšel její hlas a smích. Pak viděl své děti, ještě malé, takové jaké byly tenkrát - jedno oblečené v kratičké zástěrce a druhé v matčině objetí. Viděl i sám sebe, jaký byl, když byl ještě mladý a šťastný. Vzpomněl si, jak seděl na verandě hostince a hrál na kytaru, těsně před tím než byl zatčen. Jaký byl tehdy bezstarostný. Dále pak viděl místo, kde ho vyslýchali, bili a mučili. Viděl i lidi co stáli při výslechu kolem něho, řetězy, soud i dalších 26 roků svého bídného vězeňského života a předčasného stáří.

Akšenov myslel na všechny tyto věci a byl naprosto zoufalý. Dokonce tak zoufalý, že se chtěl zabít.

„A to všechno je vinou toho lotra,” myslel si Akšenov. A jeho hněv a touha po odplatě byly tak velké, že by byl obětoval pomstě i vlastní život. Snažil se najít pokoj v motlitbě, motlitby odříkával celou noc, ale klidu nezískal.

Ivan Akšenov se stal posedlým touhou po pomstě, takže jeho noci se staly bezesné. Jednu takovou noc, když nemohl usnout a procházel se po táboře, spatřil Semjoniče jak kope jámu pro útěk. Semjonič starému muži hrozil zabitím, když ho prozradí a sliboval mu, že když nic neprozradí, mohou utéci spolu. Akšenov mu na to odpověděl: „Nemám už proč utíkat, a ty mě nemůžeš zabít, protože jsi mě zabil už dávno!” Semjoniče však neprozradil.

Přesto však byl Semjoničův tunel odhalen ještě před jeho dokončením. Začalo vyslýchání s cílem zjistit viníka. Akšenov, přestože byl vyslýchán velmi tvrdě, nikdy Semjoniče neprozradil neboť věděl, že by ho to stálo těžké bičování a nejspíš i život. Když toto viděl Semjonič, jeho srdce změklo a v noci přistoupil k lůžku Akšenova, aby ho poprosil o odpuštění a dal mu slib, že vraždu kupce přizná soudci, aby mohl být Akšenov osvobozen a propuštěn.

„Tobě se to lehko říká,” odpověděl mu Akšenov, „ale já za tebe trpěl celých těch strašných 26 let. A kam bych teď mohl vlastně jít? Moje žena je už dávno mrtvá a děti na mně zapomněly. Nemám kam bych šel.”

Makar Semjonič nevstal, ale začal bít hlavou o zem. „Ivane Dmitrijiči, odpusť mi,” naříkal „i kdyby mě bičovali nebylo by to tak těžké to vydržet jako vidět tě teď ... a ještě jsi měl se mnou soucit a neudal mě. Pro Kristovy rány, odpust mi, nešťastníkovi” a začal vzlykat.

Ivan Dmitrijič začal také plakat: „Bůh ti odpustí. Možná jsem stokrát horší než jsi ty.” Při těchto slovech se ulevilo jeho srdci a opustila ho i touha po ztraceném domově.

Nakonec Makar Semjonič učinil jak slíbil, přiznal svou vinu na vraždě kupce, ale než přišel příkaz k propuštění Akšenova, ten zemřel. Ale lehkost jeho srdce ve chvíli, kdy odpustil Semjonovičovi byla skutečnou odměnou za odpuštění. Odpuštění osvobozuje toho, kdo odpouští!

Když ve svém srdci ponecháme myšlenky na pomstu, sdružujeme se s nejnižší kvalitou přírody, s tamo-gunou. To znamená, že nepřetržitě prožíváme svojí špatnou zkušenost. Kromě toho, že přijdeme na to, jaké ponaučení jsme si měli z našeho nepříjemného zážitku vzít, bychom měli nechat minulost spát a žít v přítomnosti. Pokud neustále meditujeme o nepříteli, poutáme se k tomu člověku v našem srdci. Můžeme se stát podobnými jako on, nebo dokonce zatrpknout a zanevřít na celé naše okolí. Když stále myslíme na toho člověka, naše posedlost jím nebo jí nám nepřinese pokrok v odpoutání se od hmotného světa. Pokud jsou naše srdce sužovaná tímto způsobem, člověk se neoprostí od koloběhu života. Proto Konfucius tvrdí: „Když člověku někdo ublíží, nic to není pokud si to nebude neustále připomínat.”

To je také důvod, proč když Šríla Prabhupáda citoval verš tat te 'nukampám, přizvukoval, že člověk, který toleruje všechny druhy změn a nestane se nepřítelem nepřítele, se stane vhodným kandidátem pro obdržení bhakti (lásky k Bohu), muktipade sa dáya-bhák. Aby člověk dokázal odpustit, musí být i tolerantní.

Cynik může samozřejmě dát této povídce negativní výklad. Nejspíše řekne, že tato povídka je plná sentimentu kvůli popisu Akšenova snění o jeho mládí, ženě a dětech. Toto však sloužilo k většímu realismu povídky, neboť lidé takovéto sklony mají, oddaných nevyjímaje.

Ještě cyničtější názor je, že Akšenov trpí kvůli své karmě, a tedy poučení z této povídky moc velké není. Jeho utrpení byl pouze jeho karmický dluh. Nicméně hlavní myšlenkou povídky není to jak, nebo proč, Akšenov trpěl, ale jak reagoval na podnět, vytvořený jeho karmou. Vyvstává otázka, zda bychom my v podobné situaci, při které bychom se cítili opovržení nebo zneužití, pamatovali na to, že se jedná jen o naší karmu a zda bychom následně sáhli do našich vnitřních sil pro odpuštění nebo zda bychom naopak začali s obviňováním, neboť bychom stále válčili ve své mysli a hledali hrubé i jemnější možnosti, jak uspokojit svou touhu po odplatě?

Proto, abychom mohli použít tuto potřebnou vaišnavskou ctnost - odpouštění, je dobré si připomenout, že obviňování duchovnímu pokroku brání, zatímco schopnost odpouštět mu napomáhá.

Celá knížka je ve slovenštině ke stažení v sekci „Knihy a překlady”

 

Datum vzniku:
květen 2004
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 69



Sluha pravdy
2011-10-09
V jedné knížce od Prabhupády se píše že LÁSKA V TOMHLE SVĚTĚ JE jen chtíč po uspokojování smyslů...

To znamená že ta skutečná Láska je duchovní ...
ale tehdy když jsem četl tu knížku byl jsem najednou negativní ..

A další zase bylo že je tento svět pomíjivý...

Ale já se ptám...
Když je všechno Krsnova Energie-... at už hmotná nebo duchovní.... PROČ cítít vůči něčemu zášt?
Přeci všechno je tvořeno Láskyplnou Krsnovou energiíí

Neměli bychom se spíše učit Lásce... a všechno vidět jako Krsnovu energii??

To co je přeci skutečným cílem je Láska ke Krsnovi ( k bohu..)
Ale proč tedy učit vůbec nějaké zášti??
Mělo by se tedy psát o tom aby se všichni snažili rozvinout (duchovní ) Lásku ke Krsnovi.
Vidět všechno jako duchovní....


Miso
2005-12-11

Ano skvely príklad odpustenia naozaj odpustit po tom vsetkom dokaze len silna a duchovne prebudena osoba a vsetci sa musime naucit odpustat i ked ego to pravda boli..:)haribol..


Matej
2005-11-27
Je to výborný príklad aký može človek pochopiť,že realizovať takýto stupeň odpustenia je náročné,
ale ak sa povznesieme nad nase ego, dosiahneme osvietenie,podobne ako v poviedke Tolsteho...
om tat sat


Pája
2005-07-11
Před měsícem do mého života zasáhla zrada od nejmilovanější bytosti, mé bývalé přítelkyně. Zvířilo mi to neuvěřitelně mysl, objevila se spousta bolesti a zlých myšlenek.

Díky za inspiraci, zamyšlení a za světlo na cestu.


Veronika
2005-05-03
Zcela pragmaticky, je to velmi poučné a inspirující. Vneslo to do mých dalších úvah světlo. Děkuji.


Michal
2004-06-29

Ano. To špatné se může stát, mezi mnou a kýmkoli. Je snad vinou tohoto člověka, že se cítím být ukřivděný nebo nikoli? Tam kde je láska, tam, kde se člověk nevymezuje od Boha, naší naděje a jediného domova, Neznámého a laskavého, milujícího tajemství, tam není nevraživost a každý čin se odpouští. "Neustále na Mne ve svém Srdci vzpomínej. Neboj se, odejmu ti následky za všechna tvá jednání." praví šjám šrí Krišna v Bhagavadgítě.

Óm Šánti Šánti Šántí.

Příspěvek: 1-6



Můžete napsat komentář:

Jméno:  

Email:  
Vzkaz:  
 
  >>>  
Opište prosím výše uvedená písmena.
   
 




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010