Povím vám nyní příběh, který mi vyprávěl jeden můj známý o své cestě hledání Boha. Předesílám, že nikdo z vás tohoto oddaného neznáte, a proto jakákoli podobnost je pouze náhodná.

Takže tento můj přítel, říkejme mu třeba Bhakta, se velice zamýšlel nad smyslem života. Přemýšlel nad tím, co že je to seberealizace. Strávil nad těmito otázkami nejednu chvíli. Bhakta si ze začátku myslel, že to znamená velkou změnu v jeho životě. A ona by to opravdu velká změna měla být. Ale jakási vnitřní proměna. Jenže to nejde hned, chvíli to trvá. Někomu třeba jen pár okamžiků, někomu roky. Bhakta asi patří do té druhé skupiny. Ale protože člověk je svou povahou tvor netrpělivý, chtěl to mít hned a nebo co nejdřív. A tak začal dělat změny, ale vnější, které se mohou provést rychleji, ale zase nemají toho trvání a té skutečné hodnoty. Mohou být nápomocny těm změnám vnitřním, skutečným, ale není to podmínkou. A tak se začal stříhat dohola, neboť vlasy jsou mája (a myslel si, že holky - vlastně matadží se ke Kršnovi nemohou dostat, neboť se nestříhají a vlasy jsou přece nečisté), začal se rozkmotřovat se svou rodinou, neboť rodinný život a připoutanost k rodině jsou branou do pekel horoucích; taky všech bývalých kamarádů se zbavil, dobrých i špatných, začal vstávat brzo ráno, jíst jenom pravou rukou, místo ahoj začal říkat Hariból a Haré Kršna. Odešel od rodiny na farmu. Navzdory protestům celé rodiny - ale co oni ví, co je duchovní život, co je smyslem života? Vždyť jsou to jen karmí, tak co oni mohou vědět o životě, no ne? Sice ho to farmaření moc nebavilo, ale život na vesnici je přece blíže k Bohu. A mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho s výčtem změn, kterými Bhakta prošel.

Ale co se nestalo? Nic se nestalo. On čekal, že těmito změnami, které zcela autorizovaným způsobem na sobě provedl, se stane opravdu vědomým Boha, ale ono nic. Jak to?

Snažil se o to usilovněji džapovat, ovládnout svou mysl, aby myslela jen na Kršnu, a ne na to, na co chce ona, zapojit do toho svou inteligenci, i když pořádně nevěděl, co tento pojem vlastně znamená. Snažil se ovládnout své falešné ego, realizovat, že nejsme toto tělo, ale duše, že s tímto tělem a jeho rukama a nohama nemáme nic společného. Ale ono pořád nic. Pořád neměl ani o chlup více pocit, že by byl nějak seberealizovanější. Pořád se jen plácal na tom svém písečku, se stejným vědomím, jako měl předtím.

Taky se chtěl nechat rychle zasvětit, neboť jak mu mnoho oddaných říkalo: "...bez zasvěcení nejde udělat duchovní pokrok". A on chtěl být pokročilý, ne jen nějaký bhakta. Chtěl, aby mu všichni říkali Prabhu. Takže se rozhlížel po českých zemích a nejbližším okolí, kteří guruové jsou zde k dispozici. Hned se mu jeden zalíbil, byl takový lepší, než ti ostatní, vlastně ani nedokázal říct v čem, ale co věděl jistě, bylo jak ten guru krásně zpíval, když vedl kírtan. Jenže co se nestalo, ten guru ho odmítl. Chudák Bhakta.

Tak jak dál? V té chvíli už našemu milému Bhaktovi pomalu docházely síly. Navíc se mu už na té farmě tak moc nelíbilo, i když se to pořád snažil překousnout. Někteří tu totiž nedělali a on musel vlastně pracovat na ně, aby se oni mohli flákat. Taková divná atmosféra. Už opravdu nevěděl, jak dál. Byl už zcela bezradný, nevěděl kam by se obrátil, a tak se začal modlit ke Kršnovi, aby mu nějak pomohl. A modlil se dlouho. Odpověď stále nepřicházela. Už byl v koncích a myslel si, že to s tím duchovním životem skončí, že on asi není ten pravý adept. Začal vážně přemýšlet o odchodu z farmy.

A pak si vzal do ruky zase jednou Prabhupádovu Bhagavad-gítu - tu jak ji měl už asi pětkrát přečtenou, ale stále měl pocit, že vůbec neví, o čem je řeč. A jak si ji tak znovu začal předčítat, najednou tam začal vidět věci, kterých si dříve vůbec nevšiml, jako by je předtím přehlédl. Prabhupáda tam třeba říkal, že nemáme měnit své působiště, své zaměstnání, že máme zůstat tam, kde jsme, ale být si vědomi Kršny. A náš milý Bhakta najednou začal chápat, že ono je to opravdu tak, jak už kdysi dávno slyšel na jedné přednášce, že nemusíme nic měnit, jenom ke svým dosavadním činnostem přidat vědomí Kršny, a že ony tím naše obyčejné, materialistické činnosti získají na hodnotě stejně jako získá na hodnotě řada nul tím, že se před ně dá jednička.

"No jo, ale co to znamená pro mě," říkal si náš Bhakta, "vždyť já se ze všech svých dřívějších činností vyvlíkl, jsem tu na farmě a vůbec mě to tu nebaví, tak to mám teda zase utíkat odsud někam jinam? Nebo co mám dělat?"

A protože ho to pořád trápilo a mezi jeho spoluoddanými nebylo nikoho, kdo by mu byl schopen poradit, býval hodně sám. A býval rád sám v přírodě. A kolikrát si říkal: "Proč já nejsem jako ten strom, nebo jako ten ptáček? Ten tak pěkně poletuje vzduchem a prozpěvuje, že dělá všem radost, ten určitě dělá radost i svému stvořiteli, Kršnovi, neboť dělá přesně a jen to, co se od něj očekává, to, k čemu byl ve skutečnosti stvořen, a dělá to tak krásným způsobem. I ten strom tak funguje, dává stín, když je třeba, dává útěchu každému pohledu, který spočine v jeho příjemné zeleni. Proč já nejsem jako tito tvorové? Proč já taky nenaplňuji přání svého stvořitele? A co je vlastně mým posláním? K čemu jsem byl předurčen?"

A znovu začal pročítat Bhagavad-gítu. A tam našel verš, kde Kršna říká Ardžunovi: "Jsi bojovník, tak bojuj, neohlížej se na svůj zisk nebo ztrátu, ale bojuj pro Mně!" A pak si Bhakta zase vzpomněl na jednu přednášku, kde se říkalo: "Nezáleží na tom, co budeš dělat pro Kršnu. Jestli tě baví dělat taxikáře, tak jezdi taxíkem. Jestli rád vaříš, běž dělat kuchaře. Jestli jsi technický typ, běž třeba stavět elektrárny. Jestli jsi milovník přírody, bojuj proti elektrárnám. Jestli rád támhleto, tak to dělej. Ale dělej to jak nejlíp umíš, dej do toho všechno, dělej to poctivě, přemýšlej nad tím na sto procent. A tímhle to budeš dělat pro Kršnu."

A tak náš milý Bhakta odešel z farmy, začal dělat to, co ho už od dětství přitahovalo, na rozdíl od práce na farmě. Brzy na to se oženil, ač dříve jeho výroky o tom, jak je nejlepší být brahmačarínem, a o tom, jak že jsou ty matádží blbé, patřily k těm nejslavnějším. A co víc, je šťastný a v pohodě. Mnoha lidem se mohlo zdát, že trochu poklesl ze své nastoupené laťky duchovního života, že už nevstává ráno ve čtyři, že sní i to, co nebylo uvařeno oddanýma, …. Ale on na Kršnu nezapomněl. Přemýšlí teď o Něm daleko více, než dříve. Přemýšlí o Něm každou chvilinku. Ve své práci, která ho baví a do které se doslova každý den těší (a ke které vlastně taky přišel tak, že se snažil Kršnovi naslouchat, jaká že práce by pro něj byla nejlepší) se snaží stále přemýšlet, jak to udělat, aby se jeho práce zalíbila Bohu, aby Bůh byl potěšen touto jeho prací ve firmě. A překvapivě často dochází ke zjištění, že tento pocit má ve chvíli, kdy se snaží práci vykonat tak, aby jeho šéf a jeho spolupracovníci byli s prací co nejvíce spokojeni. Je to něco zcela jiného, než oddaná služba, kterou se dříve snažil provozovat na farmě, do které se mu každé ráno nechtělo, do které se musel nutit a snažil se ji spíš odbýt, aby to měl rychle z krku, než aby ji dělal co nejlépe. Nyní si je vědom toho, že firma není zcela dokonalá, že by se našlo lecos, co by se jí dalo vytknout z vaišnavského hlediska, ale co je v tomto světě dokonalé? To už je jeho povaha, že tu pořád něco skřípe, ale to přece neznamená, že bychom z něj měli někam utíkat místo toho, abychom se v něm naučili žít.

A co dál? Dál zatím nic. Dál tento příběh ještě není dopsaný. Ale třeba se i vy na něm můžete podílet. Třeba máte také nějaké podobné zkušenosti, jako Bhakta. Třeba se s nimi taky můžete někomu svěřit, kdo o tom pak napíše a třeba to bude pro Bhaktu inspirací. Třeba...