NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Jen víc takových...
 
Šrínivás Áčárja
 
Satjarádž dás


ztělesnění lásky Šrí Čaitanji

Šrínivás Áčárja je jednou z nejvýznamnější osobností v náboženské historii Bengálska. Je snad nejdůležitějším vaišnavským učitelem v generaci, která následovala bezprostředně po Šrí Čaitanjovi Maháprabhuovi. Je slavným žákem Gópála Bhatty Gósvámího a Džívy Gósvámího. Zasloužil se o převezení knih Šesti Gósvámích Vrndávanu do Bengálska, dokázal přeměnit krále Birhambira v oddaného vaišnavu a započal nový styl kírtanu, tzv. „manoharšoj”. V Ketori se podílel na uspořádání první Gaura Púrnimy (oslavy zjevení Čaitanji Maháprabhua v tomto světě), které se zúčastnili i Naróttam se Šjámanandou a mnoha dalšími vaišnavy.

Šrínivásovy rodiče

Jeho otec a matka, bráhman Gangádhar Bhattáčárja a Lakšmí Prijá, žili v malé vesnici jménem Čakhandi na břehu Gangy v burdwanské oblasti Bengálska. Přáli si vychovat dítě, které by se stalo velkým oddaným, ale až do narození Šríniváse byli po mnoho let bezdětní.

Gangádhar byl věrný oddaný Zlatého avatára - Pána Čaitanji, který se zjevil jako inkarnace Rádhy a Kršny, přesně tak jak bylo předpovězeno v posvátných písmech. Šrí Čaitanja se zjevil v Navadvípu a byl stále ještě přítomen na tomto světě. Gangádhar strávil mnoho času nasloucháním a vyprávěním příběhů o Čaitanjových zábavách s Jeho důvěrnými společníky. Chtěl Ho vidět na vlastní oči, ale společenské a rodinné závazky mu nedovolovaly odejít z domova a tak se rozhodl o Něm meditovat v odloučení. V roce 1510 však již dále nemohl odloučení snášet a vydal se do Navadvípu aby spatřil Pána svého života. Po pouhých sedmi mílích cesty se dověděl, že Nimái z Nadie - Čaitanja Maháprabhu - bude v nedaleké Katwě přijímat sannjás.

„Cože?” vyhrkl Gangádhar.

„Proč by měl Pán přijímat řád odříkání? Toto pokání je vyhrazeno pro lidi, aby se mohli zbavit svých hmotných pout k tomuto světu. Nimái, Nejvyšší Osobnost Božství, nemá zapotřebí žít tvrdým životem askety.”

Jeho výhrady se však mísily i s nadšením: již brzy uvidí Pána tváří v tvář. Když se blížil k obětnímu ohni, kde by Nimái zasvěcován do sannjásínského řádu, uviděl Pánovy důvěrné společníky: Nitjánandu Prabhua, Čandrašékharu Áčárju, Mukundu Dattu a mnoho dalších. Holič Madhu Šilá se právě připravoval oholit Nimáiovy krásné černé vlasy.

„Ne!” kroutili hlavami přihlížející. „Prosíme zastavte to!” Ani oni nedokázali přenést přes srdce pohled na Pána v řádu odříkání. Samotný Madhu, který měl to štěstí, že se mohl dotknout Jeho hlavy, dokázal stříhat Jeho vlasy jen z povinnosti a stále ronil slzy. Madhu i ostatní věděli, že Pán se rozhodl jít příkladem celému náboženskému světu a zdůraznit důležitost odříkání. Nemohli dělat vůbec nic.

 „Čaitanja dás”

Kéšava Bháratí, sannjásínský guru Nimáie, Mu dal jméno „Šrí Kršna Čaitanja”. Přihlížející se stále nemohli vzpamatovat: „překrásný Nimái opravdu přijímá sannjás”. Nevěřili svým očím, ze kterých jim neustále tekly slzy. Ale stalo se podle vůle Pána.

Madhu omdlel. Jak mohl oholit Pánovy vlasy? Bylo to jakoby ho ovládala Pánova vlastní ruka naplňující Jeho tužby. „Čaitanja! Čaitanja!” říkal si Gangádhar Bhattáčárja pro sebe. „Čaitanja! Čaitanja! Čaitanja!” opakoval stále dokola. V jeho očích byla patrna otázka, na kterou chtěli znát odpověď snad všichni přítomní: „Co se to tu vlastně stalo?” Ale mohli si jen cosi apaticky mumlat pro sebe se smíšenými pocity.

Gangádhar začal hlasitě volat Pánova jména s neovladatelným nadšením - „Čaitanja! Šrí Kršna Čaitanja! Šrí Kršna Čaitanja!”

Do Čakhandi se vrátil napůl šílený extází, přičemž stále nebyl schopen přestat s opakováním Pánových jmen. Řekl své ženě, co se stalo, a i ji naplnily extatické pocity. S přibývajícími dny se jejich extáze stupňovala a celá vesnice se nepřestávala divit Gangádharově proměně. Gangádhar neustále opakoval Pánovo jméno a tak mu jeho manželka a ostatní vesničani začali říkat Čaitanja dás.

Cesta do Purí

Čaitanja dás a jeho manželka se vydali do Džagannáth Purí, kde žil Šrí Čaitanja po přijetí řádu odříkání. Oba šli za Pánem Čaitanjou a odevzdali se u Jeho nohou.

„Pán Džagannáth je velice šťastný, že jste sem přišli,” řekl Pán. „Jděte do chrámu se podívat na Jeho Božstvo. Džagannáth je nesmírně milostivý a proto jděte za Ním.”

Góvinda, Čaitanjův osobní služebník, je doprovodil do chrámu a oba manželé pronesli k Božstvům mnoho modliteb. Potom je se slzami božské lásky na očích dovedl do jejich komnat, které jim osobně zajistil Pán Čaitanja. V Džagannáth Purí strávili oba bráhmanští manželé se Šrí Čaitanjou několik šťastných dní.

Jednoho dne Čaitanja Maháprabhu řekl Svému služebníkovi o Svých plánech s tímto manželským párem. „Góvindo, Čaitanja dás a jeho žena se sice o tom nezmiňovali, ale já vím, že by si přáli mít dítě. Řekli to před Pánem Džagannáthem, který se ode Mě neliší. Upřímně se modlili a já znám přání jejich srdce. Jejich vytoužené dítě již brzy přijde na tento svět. Bude to překrásný chlapec a jeho jméno bude Šrínivás. Prostřednictvím Rúpy a Sanátany vyjevím bhakti-šástry a prostřednictvím Šríniváse je rozšířím. Čaitanja dás a jeho manželka by se měli rychle vrátit do Čakhandi.”

Šrínivásovo narození

V Čakhandi se oběma manželům narodil narodil překrásný chlapec, kterého pojmenovali Šrínivás. Narodil se v první polovině šestnáctého století za úplňku v měsíci višákhá (duben - květen). Balarám Vipra, otec Lakšmí Priji a zkušený astrolog, oznámil šťastnému manželskému páru, že jejich dítě je mahápuruša - osobnost obdařená božskou silou.

Chlapec měl širokou hruď a jemně protáhlý nos. Jeho krásné oči se na koncích zužovali jako okvětní lístek lotosu, paže měl dlouhé až ke kolenům, lesk jeho pleti byl jako roztavené zlato a nadmíru tím připomínal Šrí Čaitanju. Čaitanja dás a Lakšmí Prijá dali podle zvyku milodary bráhmanům, kteří poté dali dítěti svá požehnání.

Šrínivásovo dětství

Lakšmí Prijá bez ustání zpívala a vyprávěla svému malému chlapci o Šrí Čaitanjovi a to mu přinášelo velikou radost. Jak Šrínivás vyrůstal, naučil se také opěvovat svaté jméno Pána Čaitanji a Rádhy a Kršny. Brzy tento malý vycházející měsíc Čakhandi dospěl a všichni říkali, že je nejkrásnějším chlapcem v celém okolí. Studoval u slavného Dhanandžaji Vidjáváčaspatiho, který mu vštípil všechna odvětví védského poznání - náboženství, logiku, poezii, gramatiku, politickou vědu i ájurvédu.

Podle Préma-vilásy Dhanandžaja Vidjávačaspati prohlásil, že Šríniváse vlastně nemá co učit. V Préma-viláse se také píše, že se Šrínivásovi zjevila ve snu bohyně učenosti a řekla mu, že s jejím požehnáním se stane mistrem všech odvětví vzdělanosti a vynikat bude hlavně ve znalostech písem. Přesto byl Šrínivás známý jako nelepší žák Dhanandžaji Vidjávačaspatiho a stal se pýchou celé Čakhandi. Všichni ho měli ve velké oblibě a byl pro ně démantem nesmírné ceny.

Narahari Sarakár Thákur

Díky své popularitě se Šrínivás mohl setkat s důvěrným společníkem Šrí Čaitanji Narahari Sarakárem, který žil v nedaleké Šríkhandě. Narahariho vroucná oddanost potěšila Šrí Čaitanju do té míry, že mu dovolil opěvovat Jeho slávu i v Jeho přítomnosti, což ze skromnosti jinak nikdy nepřipustil. Tato neobvyklá výsada udělala na Šríniváse takový dojem, že přijal Šrí Narahariho za svého prvního instruhujícího gurua.

Po setkání s Naraharim začal Šrínivás vyjevovat příznaky extáze. Narahari mu řekl, aby odešel do Purí za Šrí Čaitanjou Maháprabhuem. Šrínivás uvažoval, jak by splnil jeho přání, ale mezitím po pouhých sedmi dnech horečky zemřel jeho otec a odešel z tohoto světa smrtelníků. Pro celou rodinu to byl velký šok a Šrínivás udělal vše co mohl, aby utěšil svou matku. Vševědoucí Čaitanja Maháprabhu mezitím již připravoval Své společníky na Šrínivásův příchod.

Šrí Čaitanja Maháprabhu napsal Rúpovi, Sanátanovi a Gópálovi Bhattovi Gósvámímu a požádal je, aby učili Šríniváse duchovnímu životu. Gadádhara Pandita v Džagannáth Purí požádal, aby ho učil Šrímad-Bhágavatamu.

Narahari Sarákar Šrínivásovi poradil, aby dohlížel na zaopatřování své matky, která se mezitím se svým bratrem a otcem přestěhovala z Čakhandi do Džadžigramu. Šrínivás požádal Narahariho o zasvěcení do zpívání svatých jmen Kršny, ale Narahari mu odpověděl, že Šrí Čaitanja si přeje, aby přijal zasvěcení od Gópála Bhatty Gósvámího. Pak se Šrínivás vydal do Purí na setkání se Šrí Čaitanjou.

Setkání s Gadádharem Panditem

Šrínivás byl v té době ještě mladý chlapec, a tak se do Purí vydal společně se svým průvodcem. Na cestě ho zastihla zpráva, že Šrí Čaitanja odešel z tohoto světa smrtelníků. „Pod záminkou snu” se mu však Pán Čaitanja společně se Šrí Nitjánandou v noci zjevili a zdrceného Šríniváse utěšili. Výraz shopna chaley („pod záminkou snu”) se často objevuje v Bengálské literatuře z této doby a obvykle je chápán jako „duchovní vize”.

Šrínivás byl ale přesto zarmoucený a odešel do Gópínáthova chrámu v Purí, aby se setkal Gadádharem Panditem. Gadádhara velice zasáhl odchod Šrí Čaitanji a z bolestného odloučení mu neustále tekly slzy z očí. Šrínivás se poklonil u jeho nohou a představil se.

Gadádhar měl velkou radost: „Jsem rád, že jsi přišel. Těsně před tím, než Čaitanja Maháprabhu odešel, projevil přání, abych tě učil Bhágavatamu. Věděl, že jednoho dne přijdeš do Purí a požádal mě, abych ti vysvětlil Kršnovy zábavy.”

Jeho radost, že nyní může splnit Pánovo přání, však vzápětí vystřídal smutek: „Teď tě Bhágavatamu učit nemohu, protože mé slzy zničily rukopis, který vlastním, a je téměř nečitelný.”

Šrínivás se dotkl posvátnou knihou svého čela a uvnitř pocítil proud extáze. I přesto však byla kniha nečitelná a Gadádhar ho učit nemohl. Oba se ale nenechali odradit a byli odhodláni učinit cokoliv, aby splnili Pánovo přání. Šrí Gadádhar poslal Naraharimu Sarákarovi do Bengálska zprávu, aby zajistil další kopii Šrímad-Bhágavatamu. Narahari odpověděl, že má ještě jednu kopii k dispozici a že si ji může jeho posel okamžitě vyzvednout. Gadádhar poslal samotného Šríniváse a naléhal, aby spěchal. Odloučení od Pána se nedalo snášet a nebyl si jistý, jak dlouho bude moci zůstat na tomto světě.

Před odchodem se Šrínivásovi vyplnila dlouho nesplněná touha - setkat se s důvěrnými přáteli Šrí Čaitanji Maháprabhua. Navštívil domy Rámánandy Ráje, Šikhi Máhitiho, Sárvabhaumy Bhattáčárji, Vakréšvary Pandita, Paramánandy Purího, Gópínátha Áčárji a dalších. Setkal se i s králem Prapátarudrou, který podle Bhakti-ratnákary již dlouho žil v ústraní a naříkal nad Pánovým odchodem.

Šrínivás jako gaura-sakti

Šrínivás všem těmto velkým oddaným připomínal Pána Čaitanju. Když viděli jeho jedinečnou lásku k Bohu, bylo jim zřejmé, že Šrínivás je gaura-sakti, zosobnění energie Čaitanji Maháprabhua. Podle Préma-vilásy je Šrínivás inkarnací Šrí Čaitanjovy extáze. Čaitanjovi důvěrní společníci to přirozeně poznali a pochopili, že jeho prostřednictvím se Čaitanjovo věčné poselství védské literatury rozšíří široko daleko.

Šrí Čaitanja Maháprabhu otevřel dokořán dveře k pokladům nektarové lásky k Bohu a Gósvámí z Vrndávanu nabírali psaním knih tento nektar do velkých nádob. Šrínivás se bude starat o to, aby se tyto nádoby plné nektaru dostaly ke všem upřímným duším. Pánovi důvěrní společníci dávali Šrínivásovi cenné rady, jak má splnit své poslání.

Když Šrínivás dorazil do Bengálska a dostal opsaný Bhágavatam Narahariho Sarákara Thákura, doslechl se, že Gadádhar Pandit odešel z tohoto světa. Pro Šríniváse to byla hrozná rána a neustále naříkal. Gadádhar se mu ale ve snu zjevil a povzbudil ho, aby pokračoval dál.

Šrínivás uvažoval o nepochopitelné vůli Pána. Proč si k Sobě vzal člověka, který ho měl učit Bhágavatamu? Má to snad znamenat, že se Jeho plány nějak změnily? Měl ho posvátná písma učit někdo jiný? Říká se, že v této době byl Šrínivás velmi sklíčený, a o několikaletém období po Gadádharově odchodu se mnoho neví. Většinou se má za to, že byl dlouho zoufalý a poté trávil svůj čas meditací. Pravděpodobně také pokračoval ve studiu, neboť byl stále ještě velmi mladý.

Když se Nitjánandova manželka Šrí Džáhnava Déví vydala do Vrndávanu, Rúpa Gósvámí ji požádal, aby co nejrychleji poslala do Vrndávanu také Šríniváse. Po svém návratu do Bengálska předala zprávu Naraharimu a ten Šrínivásovi poradil, aby okamžitě spěchal do Vrndávanu, protože Šrí Čaitanja pověřil Gósvámí z Vradži, aby ho učili a vychovali.

Tato zpráva znovu probudila jeho touhu studovat literaturu bhakti pod vedením Rúpy a Sanátany. Kdyby šel přímo, mohl se s Rúpou i Sanátanou setkat. Místo toho se však rozhodl zastavit na cestě v Navadvípu a navštívit domy nejpřednějších společníků Šrí Čaitanji.

Setkání s oddanými v Navadvípu

Šrínivás se tak podruhé zdržel na své cestě. Poprvé to bylo, když šel za Gadádharem Panditem, a nyní to bylo v případě Rúpy a Sanátany. Šrínivásovo nadšení z možného setkání s Pánovými přímými společníky v Purí a v Navadvípu bylo zřejmě tak velké, že se nebyl schopen řídit radou svých učitelů. Někteří uvádějí, že to všechno byla vůle Prozřetelnosti, aby mohl obdržet zasvěcení od Gópála Bhatty Gósvámího. Jiní říkají, že svým příkladem učil, jak je důležité chodit na posvátná místa a stýkat se tam s oddanými.

Šrínivás byl v úplném vytržení při návštěvě Čaitanjova domu v Navadvípu (Májápuru), kde se setkal s Višnuprijou Déví (Čaitanjovou vdovou) a jejími služebníky Vamšivadanem Thákurem a Íšánem. Všichni Šrínivásovi požehnali a on s nimi po několik dní zůstal a naslouchal zábavám Šrí Čaitanji.

Tehdy také viděl, jaké provádí Višnuprijá odříkání. Například za každé zrnko rýže, které jedla, odříkávala celou mahá-mantru: Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare / Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare. Když skončila odříkávání mahá-mantry, snědla jen tolik zrníček rýže, kolik jich dala stranou při džapování.

„To je manželka skutečně hodná Pána Čaitanji,” říkal si Šrínivás.

Potkal také Dámódara Pandita, Šuklámbaru, Murári Guptu a další Čaitanjovy společníky z Navadvípu. Poté zašel do blízkého Šántipuru, kde ho vřele přivítala Advaitova manželka Sítá Thákurání se svými syny Ačjutou a Gópálem.

Setkání s Džáhnavou Déví

Šrínivás pak navštívil dům Šrí Nitjánandy v Khardahaře, kde ho Džáhnavá Déví a její syn Bírabhadra přivítali, jako by byl členem jejich vlastní rodiny. Džáhnavá Déví ho však pobídla, aby okamžitě vyrazil do Vrndávanu, protože Rúpa a Sanátana se již brzy vrátí k Pánovi do duchovního světa.

Na cestě do Vrndávanu se zastavil v domě známého Abhirámy Thákura v Khanakulu Kršnanágaru a doručil mu dopis od Džáhnavy Déví. Thákur ho přivítal jemným šlehnutím prazvláštního biče, což ovšem nebylo nic jiného než požehnání. Tento bič jménem Džai Mangala přinese lásku k Bohu každému, koho se dotkne. Abhiráma a jeho manželka Máliní se ke Šrínivásovi chovali velice laskavě. Nejenže mu požehnali svým proslaveným bičem, ale také mu dali mnoho cenných rad a naléhali, aby vyrazil do Vrndávanu co nejrychleji.

Na své další cestě se Šrínivás zastavil v Katwě, kde jeho otec kdysi viděl, jak Šrí Čaitanja přijal řád odříkání. Pak procházel Agradvípem, kde založili chrám tři slavní bratři Ghóšové - Vásudéva, Góvinda a Mádhava - a pokračoval dále do Ekačakry, kde se narodil Nitjánanda Prabhu. Poslední zastávku udělal v Džadžigramu, aby se rozloučil se svou stárnoucí matkou a navštívil svého milovaného gurua Narahariho Sarákara. Narahariho znepokojilo Šrínivásovo zdržení a naléhal, aby ihned vyrazil do Vrndávanu.

Bez dalších prodlev se Šrínivás, tehdy již na prahu dospělosti, vydal směrem k Vradži.

Cesta do Vradži

Mezitím Sanátana Gósvámí opustil tento svět smrtelníků a Rúpa Gósvámí nemohl snášet odloučení. Cítil, že i on zde patrně nebude schopen vydržet tak dlouho, aby mohl učit Šríniváse, a požádal svého nejslavnějšího žáka (a zároveň vnuka) Džívu Gósvámího, aby se o něj postaral.

Cestování (většinou pěší) bylo v té době velmi namáhavé, ale Šrínivás se rychle blížil k Vrndávanu. Zastavil se jen zběžně v Bénaresu v domě Čandrašékhary Áčárji, kde Šrí Čaitanja bydlel celé dva měsíce. Potkal se zde se starším Čandrašékharovým žákem, který ho pozval k jídlu a ukázal mu místa spojená s Čaitanjovými zábavami.

Pak dorazil do Prajágu (dnes známému jako Allahabád) a zůstal tam na noc. Zbývaly mu čtyři dny cesty do Vrndávanu, když se dozvěděl, že Sanátana před čtyřmi měsíci odešel z tohoto světa, a v Mathuře se doslechl, že Rúpa Gósvámí svého bratra následoval před pouhými třemi dny. Šrínivás padl na zem a naříkal jako šílenec. Měl pocit, jako by byl ten nejnešťastnější člověk v celém vesmíru. Nedokázal spatřit Šrí Čaitanju, studovat Bhágavatam u Gadádhara Pandita a nyní mu nebylo dáno se setkat s Rúpou a Sanátanou.

Když seděl sklíčený pod stromem a přál si zemřít, Rúpa a Sanátana se mu pod záminkou snu zjevili a řekli mu, že je zosobněním lásky Pána Čaitanji. Povzbudili ho k další cestě a přáli si, aby se odevzdal Gópálovi Bhattovi Gósvámímu a s celým svým srdcem studoval u Šrí Džívy Gósvámího.

Džíva a Gópál Bhatta Gósvámí

Slova Rúpy a Sanátany alespoň trochu ulevila Šrínivásově souženému srdci a mohl se znovu vydat na cestu. Zanedlouho ucítil pod nohama vrndávanský prach a ze všeho nejdříve zamířil do chrámu Rúpy Gósvámího, aby našel útěchu u lotosových nohou Šrí Góvindadžího.

Když Šrínivás seděl před Božstvem, vešel do chrámu Džíva Gósvámí se svými následovníky. Šrínivás se představil a Džíva ho s velkou pozorností přivítal. Přes noc zůstal v Džívově chrámu Šrí Šrí Rádhá-Dámódara a příštího dne se poklonil u hrobky Šrí Rúpy na nádvoří chrámu.

Džíva Gósvámí pak Šríniváse představil Gópálovi Bhattovi Gósvámímu, který ho přivítal laskavými slovy a litoval, že nedorazil dříve, protože Rúpa i Sanátana se s ním chtěli setkat. Gópál Bhatta vzal Šríniváse do svého chrámu Rádhá-Ramany a požádal Božstvo, aby mu dalo Svá požehnání. Gópál Bhatta Gósvámí a Džíva Gósvámí tak postupně představili Šríniváse obyvatelům Vradži.

Naróttam a Duhkhí Kršnadás

Gópál Bhatta Gósvámí Šríniváse zasvětil a začal ho učit. Jelikož Džíva Gósvámí byl vynikající vaišnavský filozof té doby, Gópál Bhatta ho poslal k Džívovi, aby se dále učil u něho, což si přál jak Šrí Čaitanja, tak Rúpa a Sanátana. Préma-vilása uvádí, že Šrí Džíva se o Šríniváse příkladně postaral a předal mu hluboké duchovní poznání.

U Džívy se také již rok před Šrínivásovým příchodem učil další mladý učenec jménem Naróttam. Naróttam byl zasvěceným žákem Lokanátha Gósvámího, jenž ho poslal k Džívovi pro další duchovní pokyny. Poté přišel i mladý Duhkhí Kršnadás, kterého poslal jeho guru, Hrdaja Čaitanja. Všichni tři studovali u Džívy Gósvámího s neskrývaným nadšením a stali se jeho nejlepšími žáky. Široko daleko po celé Vradži je lidé znali jako nerozlučné přátele. Džíva Gósvámí jim nařídil, aby s Rághavou Panditem poznávali vrndávanské lesy, neboť on dobře znal všechny posvátné háje a jejich duchovní význam.

Jednoho dne nastal čas a Šrínivás, Naróttam a Duhkhí Kršnadás dostali za úkol splnit zvláštní misi. Měli rozšířit knihy Gósvámích - bhakti-šástry - v Bengálsku a dalších oblastech. V Bengálsku byl vaišnavismus široce rozšířený, ale nedostávalo se literatury, která by vysvětlovala vaišnavskou filozofii. Džáhnavá Déví již před několika lety navštívila Rúpu a Sanátanu ve Vrndávanu a dobře věděla o knihách, které Gósvámí psali. Požádala tedy Džívu Gósvámího, aby poslal knihy do Bengálska, a ten tímto úkolem pověřil své tři nejlepší žáky.

Mise začíná

Šrí Džíva zavolal před shromážděním vaišnavů Naróttama Dáse: „Ode dneška se budeš jmenovat Naróttam Dás Thákur Mahášaja.” Potom zavolal Šríniváse: „Ty budeš Šrínivás Áčárja,” a nakonec Duhkhí Kršnadáse: „Protože jsi přinesl takovou radost (ánandu) Rádhárání (která se také jmenuje Šjámá), budeš se od nynějška jmenovat Šjámánanda. Potom jim Džíva řekl o jejich poslání v Bengálsku, Orisse a dalších provinciích Indie.

Šrínivás, Naróttam a Šjámánanda nechtěli opustit Vrndávan, ale uvědomovali si důležitost jejich mise. Odešli za svými zasvěcujícími duchovními učiteli pro požehnání a ti jim dali potřebnou odvahu a nadšení pro splnění jejich úkolu.

Šrí Džíva začal s přípravami na dlouhou a obtížnou cestu. Tito tři oddaní byli jeho nejlepšími žáky, a proto byl ochoten v jejich zájmu učinil vše, co bylo v jeho silách. Bohatého kupce z Mathury, který byl také jeho žákem, požádal o vůz, čtyři silné voli a deset ozbrojených strážců. Originální rukopisy Rúpy, Sanátany, Gópála Bhatty, Raghunátha Dáse, Džívy a ostatních uložili do velké dřevěné truhly, která byla okována a zabalena do navoskovaného plátna. Džíva také zajistil zvláštní povolení od džaipurského krále, které budou jeho tři žáci muset ukázat při cestě do východní Indie. Šrínivás, Naróttam a Šjámánanda se po všech přípravách vydali na cestu z Vrndávanu.

Cesta do Bengálska

Na začátku cesty je Šrí Džíva a několik ostatních oddaných stále doprovázelo, protože pro ně bylo příliš těžké se s nimi rozloučit. V Agře se však rozdělili a karavana se vydala vstříc naplnění své mise.

Po mnoha měsících cesty dorazili do malé vesnice jménem Gópálpur na hranicích bengálského království Vana-Višnupuru. Když té noci uléhali ke spánku, byli si téměř jisti, že jejich úkol bude splněn.

Višnupur je oblast v Birbhumu, sousedící na severu s Santhal Pargannasem a na jihu s Midnapurem. Králem Višnupuru byl Vírhamvír, který s tlupou banditů terorizoval okolní země. Měl najato mnoho hrdlořezů a lupičů, kteří střežili obchodní stezky a pobíjeli a okrádali karavany. Astrologové na jeho dvoře mu podávali zprávy, kam se mají jeho muži vydat a kde mu podle hvězd přinese výprava největší bohatství.

Ztracené knihy

Králova tlupa již vůz a jeho doprovod sledovala dlouhou dobu, neboť o jeho náklad měli velký zájem. Astrolog totiž spočítal, že veze nesmírné bohatství a tak tlupa banditů nedočkavě čekala, až se přiblíží k hranicím jejich království.

Lupiči věděli, že vůz doprovází pouze patnáct mužů. Deset ozbrojených vojáků, dva kočí na voze a tři svatí muži. Celé dvousetčlenné bandě se stále honila hlavou slova královského astrologa: „Ten vůz je naložen démanty mnohem cennějšími než zlato.” Navzájem se povzbuzovali a jejich představivost neznala mezí. Chystali se napadnout vůz již v malé vesnici jménem Tamar, ale situace jim to znemožnila. Následovali je celou cestu přes Raghunáthpur a Paňčávati.

V Gópálpuru se výprava zastavila na noc u malého jezera a všech patnáct znavených mužů po namáhavé cestě tvrdě spalo. Po probuzení zjistili, že jejich nejčernější noční můra se stala skutečností - rukopisy byly ukradeny.

Zklamaní se neubránili slzám. Šrínivás, jenž byl vedoucím celé výpravy, řekl Naróttamovi a Šjámánandovi, aby pokračovali do Bengálska a Orissy a předávali lidem učení šesti Gósvámích z Vrndávanu. Odpovědnost za nalezení rukopisů vzal na sebe a napsal Džívovi Gósvámímu vše, co se stalo.

Královo zklamání

Král Vírhamvír se právě přehraboval v pokladech ukradených na různých výpravách, když se ve dveřích objevili jeho muži s nejčerstvější kořistí - Šrínivásovou truhlu „nejdrahocennějších diamantů”. Vírhamvír všeho nechal a začal chvatně rozbalovat svůj nejnovější úlovek. Byl si dobře vědom fantastických předpovědí a jen stěží si byl schopen představit, jaké bohatství za několik málo okamžiků spatří. Po chvilce napětí odstranil látku, otevřel truhlu a uviděl - rukopisy.

Kde byl ten nejskvostnější poklad? Nevěřícně vzal vrchní svazek do ruky a na palmovém listě uviděl podpis: Šríla Rúpa Gósvámí. Prohlédl si ho blíž a začetl se do Rúpova krásného výkladu vaišnavské filozofie. Najednou pocítil, jak se v jeho srdci něco začíná měnit. Uctivě vrátil knihu do truhly a až do večera již nic nepodnikal, dobře si vědom velkého hříchu, který způsobil.

Šrínivásovo zjevení

Té noci měl král neobvyklý sen. Viděl neobyčejně krásnou postavu vyzařující božskou energii. „Neboj se,” řekl mu s laskavým úsměvem na tváři. „Brzy přijdu do Višnupuru a oba se setkáme. Získám zpět své rukopisy a ty se zbavíš všech hříšných reakcí. Tvá radost nebude znát mezí. Buď si jistý, že jsi můj věčný služebník a já jsem tvůj věčný přítel.”

Následujícího rána se král vzbudil a začal nový život v očekávání dne, kdy se naplní předpověď z jeho mystického snu.

Šrínivás Áčárja mezitím dorazil do hraničních oblastí Višnupuru, kde se setkal s bráhmanem Šrí Kršnou Vallabhou. Oba se spřátelili a Kršna Vallabha ho pozval do svého domu. Bráhman zakrátko poznal Šrínivásovo vznešené postavení a stal se jeho žákem. Šrínivás se časem od Kršny Vallabhu dověděl, že král pořádá pravidelná setkání studentů Bhágavatamu, kam mají všichni zájemci vstup volný. Šrínivás byl zvědavý, jakým způsobem Bhágavatam vykládají a požádal Kršnu Vallabhu, aby ho vzal na příští setkání.

Přednášení Bhágavatamu

Když dorazili na místo, z Bhágavatam právě přednášel dvorní pandit Vjásáčárja. Šrínivás nebyl nijak nadšený, ale neříkal nic. Příštího dne Vjásáčárja začal přednášet stejným autoritářsky dogmatickým stylem a po dvou týdnech jeho přednesu se Šrínivás neudržel a po přednášce zašel za Vjásáčárjou.

„Pane, vy se nedržíte textu,” řekl Šrínivás „a vaše komentáře se neshodují se Šrídharem Svámím a ostatními autorizovanými komentátory bhágavatské filozofie.”

Vjásáčárja poslouchal Šrínivásovy poznámky, ale zcela ignoroval jeho rady. Král však stál nedaleko a jejich rozhovor ho zaujal.

Následujícího dne se Vjásáčárja znovu pokoušel vysvětlovat esoterické části Bhágavatamu popisující Kršnovu rása-lílu.

Šrínivás ho uctivě ale důrazně přerušil otázkou: „Pane, jak můžete mluvit o tak důvěrných námětech bez odkazů na Šrídhara Svámího? Je zřejmé, že jeho komentáře vůbec neznáte.”

Vjásáčárja se rozzuřil. Nesnášel, když ho někdo vyzýval před jeho publikem, které znalo jen jeho podání Šrímad-Bhágavatamu.

Než kdokoliv stačil říci něco dalšího se však ozval král a začal Šríniváse obhajovat: „Jak je možné, že tento bráhman našel chyby v tvém výkladu? Jsou snad tvé komentáře pochybné?”

„Kdo může vysvětlit text lépe než já?” ohradil se arogantní Vjásáčárja. „Tento cizinec je zde nováčkem a přesto si mě dovoluje zpochybňovat v přítomnosti Vaší Výsosti.”

Pak se obrátil na Šríniváse: „Když jsi takovou autoritou na Bhágavatam, proč si nesedneš a nevysvětlíš verše lépe?”

Šrínivás se chopil nabídnuté příležitosti a začal recitovat verše Bhágavatamu s očividným zápalem a autoritou. Jeho vysvětlení vyhovovala linii existujících vaišnavských komentářů, a přesto měla svoji vlastní unikátnost. Nikdo před tím nikdy neslyšel tak mistrovské vysvětlení bhágavatské filozofie.

Král mu pokynul, aby pokračoval a Šrínivás mluvil několik hodin. Když skončil, celý sál mu začal aplaudovat v nadšené extázi, neboť Šrínivásova láska k Bohu byla tak nakažlivá, že se přenesla i na obecenstvo. Vjásáčárja nevěřil svým uším. Byl poražený, ale šťastný.

Král Vírhamvír byl dojatý. „Nikdy nikdo nepřišel do tohoto království a nepodělil se s námi o takovou učenost a oddanost jako ty. Prosím, řekni nám, jak se jmenuješ a odkud přicházíš.”

„Jsem Šrínivás a pocházím z této země. Přišel jsem, abych shlédl Váš dvůr a vyslechl přednášení Bhágavatamu.”

Král mu pak zajistil veškeré pohodlí v paláci a nabídl mu, že může zůstat, jak bude chtít dlouho.

Král se odevzdává Šrínivásovi

Později večer král požádal Šríniváse, aby s ním povečeřel, ale Šrínivás odpověděl, že jí jen trochu jídla jednou denně, a že toho dne již jedl. Vírhamvír naléhal, aby přijal alespoň nějaké ovoce a Šrínivás svolil, neboť nechtěl urazit svého význačného hostitele.

Když Šrínivás jedl, král seděl vedle něj jako pokorný služebník. Král se ještě nikdy tak necítil - ještě nikdy neměl vůči nikomu takové pocity. Šrínivás byl tou zářící postavou z jeho snu - jeho guruem - a on mu chtěl prokazovat služby.

V noci král slyšel Šríniváse ve svém pokoji opakovat svaté jméno Kršny a vypadalo to jakoby Šrínivás ani nespal. „To je opravdový světec,” uvažoval, „je stále ponořený do zpívání svatého jména Boha.” Král poslouchal Šrínivásův blažený hlas z vedlejšího pokoje a s těmito příjemnými myšlenkami usnul.

Následujícího dne Šrínivás opět přednášel Bhágavatam a dychtivé publikum vychutnávalo každé jeho slovo. Šrínivás zapůsobil na každého, kdo mu naslouchal. Očití svědkové uvádějí, že měli pocit, „jakoby i stěny místnosti tály blažeností” při jeho přednesu. Šrínivás mluvil učeně, ale přitom citlivě, s oddaností a nijak se neodchyloval od závěrů předcházejících vaišnavských áčárjů. Všichni se shodovali, že jeho učenost mnohokrát převyšuje jeho věk. Lidé začali jeden po druhém přicházet ke Šrínivásovi a klaněli se u jeho nohou s přáním stát se jeho žáky.

Krátce poté se mu odevzdal i král a jako pokorný žebrák vyhlásil: „Ty jsi skutečným králem, neboť máš nejcennější poklad - lásku ke Kršnovi. A já - já nejsem hoden ani být ve tvé společnosti.”

Šrínivás jen pokorně potřásl hlavou. Necítil se být hoden takové úcty a nechtěl si připouštět své vlastní vznešené postavení.

Král však naléhal: „Dovol mi stát se tvým služebníkem. Prosím! Dovol mi ti sloužit. Celé mé království ti je k dispozici.”

„Přišel jsem ze svatého města Vrndávanu s posláním, které mi dali Gópál Bhatta Gósvámí a Džíva Gósvámí,” odpověděl Šrínivás. „Měl jsem přivézt jejich spisy do Bengálska, ale bohužel jsem byl na území tvého království okraden. Nedokážu-li je znovu najít, raději bych již dále nežil. Mohl bys mně pomoci je znovu získat?”

Královi vyhrkly slzy. „Jsem bídný ubožák,” řekl, „který se bezmocně topí v oceánu rození a smrti. Moji vlastní lidé po dlouhá léta loupili na můj příkaz a nedávno narazili na vaši výpravu. Astrolog nám řekl, že vezete nejdrahocennější poklad z celého vesmíru a tak jsme se za ním přirozeně vypravili. Nedokážeš si představit, jak toho nyní lituji.”

Potom se na okamžik zamyslel a dodal: „Ale to všechno má i své dobré stránky. Vždyť jinak by k našemu setkání asi nikdy nedošlo. A kdyby se mi dostalo jen pár chvil tvé společnosti, neváhal bych se dopustit všech těch hříchů znovu a znovu.”

Šrínivás se smál a ujistil ho, že není nutné se dopouštět hříchů k dosažení jeho společnosti. Pak mu vše odpustil a požádal ho, aby již více nehřešil.

Knihy jsou v bezpečí!

Vírhamvír pak Šríniváse zavedl do komnaty, kde měl schované všechny své poklady a Šrínivás znovu uviděl svou truhlu s rukopisy. V radostné extázi dal králi girlandu květin, kterou měl na krku a požádal ho, ať mu přinese lístky tulasí, květinové girlandy, santalovou pastu a ostatní předměty k uctívání posvátných knih. Král všechno zajistil a poté následovalo jeho vlastní zasvěcení. Šrínivás mu do ucha odříkal celou mahá-mantru: Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare / Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare a zasvětil ho do zpívání svatých jmen.

Podle Préma-vilásy Vírhamvír dostal od Šríniváse jméno Haričaran Dás. Džíva Gósvámí králi později prokázal zvláštní milost a poslal mu dopis, ve kterém ho přejmenoval na Čaitanju Dáse. Králova manželka, královna Sulakšaná, a její syn Dhárí Hamvír se také stali Šrínivásovými žáky. Chlapec dostal jméno Gópál Dás, ale královnino duchovní jméno není známo. Kršna Vallabha a Vjásáčárja se také stali odevzdanými žáky.

Višnupur se stává vaišnavským střediskem

Zasvěcení krále a jeho loajálních poddaných bylo důležitou událostí v historii gaudíja-vaišnavské tradice. Višnupur se zakrátko stal střediskem vaišnavské kultury. Pouze ve Vana Višnupuru se gaudíja-vaišnavská kultura a umění rozvinula bez negativních vnějších vlivů. Dokonce i muslimský vliv byl minimální. Díky tomu se nikde jinde v Indii nenajde tolik architektonických a sochařských památek vaišnavské tradice počínaje sedmnáctým stoletím jako ve Višnupuru. To je jedna ze zřejmých výhod královské vládní podpory.

Král Vírhamvír vládl od roku 1596 do roku 1622 a složil také mnoho písní opěvujících Šrí Kršnu, Šrí Čaitanju a Šríniváse Áčárju. Mnoho z nich můžeme najít v knihách jako je Bhakti-ratnákara a Páda-kalpataru. Jeho krásný hlas mu také pomáhal v jeho misi - rozšiřovat vaišnavismus po svém království.

Šrínivás splnil svůj úkol ve Višnupuru a napsal Džívovi Gósvámímu, že nejen našel knihy, ale že se z hlavního lupiče, kterým byl zdejší král, stal vaišnava. Celý Vrndávan radostně oslavoval a pěl chválu Šrínivásovi Áčárjovi. Král Vírhamvír se stal oddaným Šrí Kršny a s ním i celé jeho království, ze kterého se stalo důležité vaišnavské středisko.

Šrínivás se nyní chtěl znovu setkat se svými přáteli Naróttamem a Šjámánandou. Napsal jim o úspěchu ve Višnupuru a měl jen útržkové zprávy o tom, co jeho přátelé dělají a jak se jim daří. Dozvěděl se, že jeho učitel Narahari Sarákar je nemocný a připravuje se na odchod z tohoto světa. Proto se za ním rozhodl vydat do Šríkhandy a také do nedalekého Džadžigramu, aby se podíval na svou stárnoucí matku.

Šrínivás se vrací do Džadžigramu

Šrínivás se rozloučil s králem Vírhamvírem a s truhlou knih se vydal do Džadžigramu. Když dorazil na místo, vyprávěl všem o tom, co se mu přihodilo. Všichni svatí muži z okolí a zvláště jeho matka měli velkou radost z jeho společnosti, ale měli pro něj také jednu sužující novinu: Šrímatí Višnuprijá odešla z tohoto světa. Višnuprijá byla vdova po Šrí Čaitanjovi a výrazně se podílela na kázání v Bengálsku. Když se to Šrínivás dověděl, upadl do bezvědomí a oddaní ho museli křísit a pak utěšovat.

O několik dní později přišla zpráva od Narahariho Sarákary a Raghunandany Thákura, kteří si přáli, aby Šrínivás navštívil také Šríkhandu. Šrínivás se okamžitě vydal na cestu, aby se znovu setkal s těmi, kteří ho učili a pomáhali mu v jeho mládí. Během setkání mu Narahari navrhl, aby se oženil.

„Tvá matka je velká oddaná,” řekl Narahari. „Po mnoho let oddaně sloužila v Džadžigramu a ty bys měl vyplnit i její sebemenší přání. Vím, že by moc chtěla, aby ses oženil, a proto tě prosím, abys jí vyhověl.”

Šrínivás se tedy rozhodl, že se ožení a bude se starat o rodinu.

Po několika dnech ve Šríkhandě Šrínivás odešel do Kanthak Nágaru za Gadádharem Dásem, který je jedním z osobních společníků Čaitanji Maháprabhua. Gadádhar ho uvítal obětím a zeptal se ho na oddané z Vrndávanu a hlavně na Gósvámí. Ptal se, jak se jim daří žít v odloučení od Pána Čaitanji a Jeho důvěrných společníků. Chtěl vědět, jak žijí a jak se jim vede. Mluvili spolu o Šrí Čaitanjovi a údělu oddaných v Jeho nepřítomnosti.

Po několika dnech se Šrínivás vydal zpátky do Džadžigramu a před odchodem mu Gadádhar Dás požehnal: „Jednoho dne okusíš nektar zpívání svatých jmen ve společnosti Samotného Pána a Jeho důvěrných společníků. Nyní máš mé požehnání ke svatbě. Ať ti přinese štěstí.”

Šrínivásova svatba

Gadádharova slova se Šríniváse dotkla. Při zpáteční cestě stále přemýšlel o jejich významu a v Džadžigramu se setkal s Gópálem Čakravartím, starším bráhmanem, který měl krásnou a oddanou dceru Draupadí. Šrí Raghunandana si zakrátko všiml Šrínivásova a Draupadiného zájmu a zařídil jim svatbu.

Draupadí po svatbě dostala jméno Íšvarí (podle některých zdrojů to bylo její duchovní jméno) za svou oddanost k Bohu a z úcty k jejímu manželskému svazku s velkým světcem. Její otec Gópál Čakravartí a spolu s ním i její bratři Šjáma Dás a Rámačandra krátce na to přijali Šríniváse za svého duchovního učitele. Šrínivás se zanedlouho stal jedním z nejvýznamnějších guruů v Bengálsku.

Po čase Íšvarí porodila syna a když o tom Šrínivás napsal Džívovi Gósvámímu do Vrndávanu, přišla od Džívy nadšená odpověď, ve které dal chlapci jméno Vrndávan Vallabha. Za několik let se Šrínivás oženil podruhé (v té době byla polygamie běžnou společensky uznávanou záležitostí). Jeho druhá manželka se jmenovala Padmavatí a byla také velice oddána Pánu. Po zasvěcení dostala jméno Gauránga Prijá.

Mnozí z vás se jistě ptají, proč se Šrínivás oženil podruhé. Většina historických záznamů se o tom nerozvádí a stojí v nich jen, že jeho druhá svatba následovala za několik let po té první. V Anurágavalí se však můžeme dočíst, že jeho nejbližší žáci ho požádali, aby se oženil podruhé po smrti obou jeho synů s Íšvarí, kteří umřeli ještě mladí.

Íšvarí měla tři dcery jménem Hemlatá, Kršna-prijá a Kaňčana (Jamuná). Gauránga Prijá měla syna Gati Góvindu. Íšvarí i její dcery měly později mnoho žáků a říká se, že Šrínivásova rodová linie od Gati Góvindy pokračuje ve Vrndávanu dodnes.

Odchod Narahariho Sarákara

Za nějaký čas po Šrínivásově svatbě Narahari Sarákar Thákur odešel z tohoto světa. Šrínivás uspořádal velký festival k uctění jeho památky. Slavnosti se zúčastnila celá Šríkhanda a okolí a v celé oblasti se zakrátko začaly hojně pořádat různé vaišnavské svátky a festivaly. Například při zasvěcování Božstev bylo vždy na programu zpívání svatých jmen Pána, tancování a rozdávání prasádam - posvěceného jídla a díky těmto festivalům se Haré Kršna hnutí rozšířilo po celém Bengálsku.

Šrínivásovi žáci

Šrínivás se poté rozhodl vrátit do Vrndávanu. Na cestě potkal jednoho ze svých nejvýznačnějších studentů Rámačandru Kavirádže. Říkalo se, že Rámačandra byl Šrínivásovým „druhým okem a druhou rukou”. Jeho bratr Góvinda byl také Šrínivásův žák a oba byli synové jednoho z Čaitanjových společníků. Byli to věhlasní učenci, básníci a umělci, ale Rámačandra se proslavil jako Šrínivásův nejlepší žák. Vděčil za to také zčásti Naróttamovi Dásovi Thákurovi, který se na Šrínivásovu prosbu o Rámačandru staral. Během učení jemných nuancí vaišnavské filozofie se z nich stali důvěrní přátelé a Rámačandrovo jméno můžeme slyšet v Naróttamových bhadžanech (písních).

S pomocí višnupurského krále Vírhamvíra Šrínivás šířil Čaitanjovo učení po Bengálsku do Birbhumu, Bankury, Burdwanu a ostatních oblastí až k Tripuře na východu. Učil po celém Bengálsku a zasvětil stovky žáků.

Hemlatá Thákurání

Jedním z Šrínivásových významných následovníků byla také jeho dcera Hemlatá Thákurání. Jelikož byla se Šrínivásem v příbuzenském svazku a podle védské tradice se otec obvykle nestává zasvěcujícím duchovním učitelem kvůli odlišení rodové a duchovní linie, přesto ji můžeme uvést mezi Šrínivásovy žáky a následovníky. Díky své učenosti a kazatelské síle byla často přirovnávána k Džáhnavě Déví, neboť i ona se značnou měrou zasloužila o rozšíření vaišnavismu po Bengálsku. Byla přirozeně nadanou vůdčí osobností a do gaudíja-vaišnavské tradice zasvěcovala jak ženy tak i muže. Jeden z jejích žáků, Jadunandana Thákur, se stal slavným učencem a básníkem. Na její žádost skládal jednoduché písně v bengálštině, aby přiblížil učení Pána Čaitanji prostým lidem. Védská písma i spisy šesti Gósvámích byly převážně zapsány v sanskrtu a Jadunandana psal jednodušší bengálské básně, do kterých vkládal závěry gaudíjské filozofie. Po čase se provdala za velkého oddaného Pána a měla s ním několik dětí. Její potomci dnes žijí ve vesnicích jménem Maliati a Budhaipad v Bengálsku.

Šrínivás se vrací do Vrndávanu

Šrínivás nebyl ve Vrndávanu od doby kdy znovu získal ukradené knihy. Gósvámí mu chtěli za všechno poděkovat a když Šrínivás dorazil, dostalo se mu velkých ovací. Šrínivás přijel do Vrndávanu s Rámačandrou Kavirádžem, který byl živým důkazem Šrínivásových kazatelských kvalit. Gópál Bhatta Gósvámí chtěl předat Šrínivásovi starost o uctívání Božstev Šrí Šrí Rádhá-Ramana ve Vrndávanu, ale když viděl jak se věci mají, požádal Šríniváse, aby pokračoval v kázání po Bengálsku a Božstva dal na starost jinému žáku Gópínáthovi Púdžárímu.

Šjámánanda Pandit se vrátil do Vrndávanu téměř ve stejnou dobu jako Šrínivás a tak spolu opět začali studovat. Postupem doby začal být stále více zřejmý Šrínivásův mystický vliv a bylo očividné, že je naprosto ponořený v té nejdůvěrnější lásce k Bohu.

Zpět do Višnupuru

Kazatelská mise v Bengálsku však ještě nebyla splněná, a proto se Šrínivás spolu s ostatními na přání Gósvámích po několika měsících vrátili zpátky do Bengálska. Na cestě se zastavili ve Vana Višnupuru za králem Vírhamvírem, který měl z návštěvy svého gurua a ostatních oddaných ohromnou radost.

Králova oddanost byla vidět na celé jeho zemi, jak napsal D. C. Sen:

 Rádža Vírhamvír neudělal nic, o čem by se neporadil se svým guruem (Šrínivásem Áčárjou), dokonce i když se to týkalo politických záležitostí. Jeho (Šrínivásova) slova byla respektována v oficiálních kruzích i v prostých domovech po celém Višnupuru. Ze starých zápisů se můžeme dovědět, že pravidelné opakování svatých jmen Boha bylo zanesené do zákonů země. Obětování zvířat na oltáři nebylo sice zakázáno zákonem, nicméně bylo silně nedoporučováno. Guruovi, který přinesl duchovní slávu zemi, byla prokazována velká úcta. Na každém vaišnavském svátku bylo Šrínivásovi nabízeno mnoho skvostných darů a Rádža Vírhamvír stále osobně dohlížel na jeho pohodlí. Šrínivás byl však věrný bráhmanské tradici a jako světec žil v doškové chatrči, i když mohl mít s královou pomocí paláce. Obdržené peníze většinou utratil za jídlo pro své žáky, kterých bylo v jeho domě vždy velké množství. (1

Sláva Višnupuru

Rozmach vědomí Kršny v Bengálsku a zvláště ve Višnupuru trval i dlouho po Šrínivásově odchodu a vydržel celá staletí. Vírhamvírův nástupce Raghunáth Singh I. postavil vaišnavské chrámy i v mnoha odlehlých vesnicích, aby přiblížil vědomí Kršny i obyčejným lidem a zvýšil jeho popularitu. Od dob Vírhamvíra se všichni králové Višnupuru zodpovědně starali o duchovní rozvoj svých občanů.

Samabidananda Dás píše:

 V krátkosti můžeme říci, že vaišnavští králové počínaje Vírhamvírem se starali o rozvoj všech odvětví vaišnavské kultury. Opravdový náboženský život králů... přiměl i občany Višnupuru žít čestným a bohabojným životem, osvojit si pokoru, vybrané chování a mít laskavé srdce. Není jednoduché přimět všechny občany ke šťastnému a zbožnému životu, ale lidé se ve Višnupuru chovali ke svým králům jako ke svým guruům. Dodnes mají ve zvyku při veřejném obřadu obětovat jídlo na oltáři Šrí Čaitanji ve jménu svého krále. Šrínivás tak prostřednictvím Rádži Vírhamvíra započal novou epochu v náboženském životě celé země. (2

Šrínivásův denní program

O Šrínivásových činech se můžeme dočíst v mnoha knihách, které zachycují detaily jeho každodenního života ve Višnupuru a v Džadžigramu.

Brzy zrána četl z posvátných písem a pro své žáky je vysvětloval a rozváděl jejich význam. Studium obvykle trvalo do deseti hodin. Poté asi do dvou hodin odpoledne o samotě opakoval mantru na růženci a občas uctíval Kršnu podle svých vnitřních meditací. Od čtyř do šesti potom pořádal kírtany se svými žáky. Jeho styl kírtanu měl zvláštní podobu a proslavil se pod jménem „manohar-šoj”. Říká se, že je to jediný klasický styl kírtanu, který se dochoval neupravený. V noci dával pokyny svým žákům a mluvil s nimi o Kršnových zábavách.

Jeho literární práce

Šrínivás složil pouze pět písní. Jednou z nich je velmi známá a oblíbená Sad Gosami-astakam (Osm modliteb k Šesti Gósvámím). Také napsal komentář ke čtyřem stěžejním veršům Šrímad-Bhágavatamu, který je respektován až dodnes. Jeho literární příspěvky jsou sice poskrovné, ale jejich obsah je plný nektaru a jejich vliv je patrný na celé gaudíja-vaišnavské tradici.

Mystický odchod

Biografie zachycující život Šrí Čaitanji se o Jeho odchodu zmiňují jen okrajově a nejinak je tomu i v případě Šríniváse Áčárji. Jeho odchod sice zůstává mystérium, ale jeho život je pro nás zcela jistě velkou inspirací.

1) D. C. Sen, rhe Vaishnava Literature of Mediaeval Bengal (Calcutta University, 1917) str. 156-157

2) Sambidananda Das, rhe History and Literature of Gaudiya Vaishnavas and rheir Relation to Medieval Vaishnava Schools, PhD. Thesis (Calcutta University, June 1935) str. 819

 Satjarádž Dás je žákem Šríly Prabhupády, který napsal několik knih o filozofii vědomí Kršny. Společně se svou manželkou žije nyní v New Yorku.

 


Datum vzniku:
asi 1986
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 9



kusa das
2014-02-24

Je to nadherny pribeh a je hezky,ze to takhle posilas mezi lidi.


vaclav
2001-11-07
HARI BÓL.Džaja Šrí KRŠNA ČAITAINA.

Příspěvek: 1-2



Můžete napsat komentář:

Jméno:  

Email:  
Vzkaz:  
 
  >>>  
Opište prosím výše uvedená písmena.
   
 




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010