NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Výborný článek snažící ukázat společnou linku světových náboženství.
 
Jednota náboženství
 
Šríla Bhaktivinód Thákur


Šríla Bhaktivinód Thákur (1838 - 1914) byl ve své době znám jako ctihodný muž, otec dvanácti dětí a místní magistr koloniální britské vlády pro oblast Purí v Orisse. Měl na starosti správu Džagannáthova chrámu, což je jeden z nejslavnějších chrámů v Indii. Méně známé bylo to, že ho gaudíja-vaišnavové (následovníci Šrí Čaitanji Maháprabhua, inkarnace Nejvyššího Pána, který se zjevil v Indii před pěti sty lety v Západním Bengálsku) uznávali jako svého duchovního učitele v učednické posloupnosti od Šrí Čaitanji Maháprabhua.

Jeho zvláštním zájmem bylo započetí rozšiřování uvědomování si Kršny anglicky mluvícímu světu. Věnoval tomu mnoho svého času - psal a mluvil v angličtině a povzbuzoval ostatní oddané, aby dělali totéž. V jeho poslání pokračovali a značně jej rozšířili jeho syn Bhaktisiddhánta Sarasvatí a žák Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího, Jeho Božská Milost A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda.

V roce 1886 Bhaktivinód Thákur napsal knihu Šrí Čaitanja-šikšámrta (Nektar učení Šrí Čaitanji). Napsal ji v bengálštině, aby byla přístupná a mohli ji ocenit oddaní i laici, kteří projeví zájem. Kniha systematicky a nekompromisně ustanovuje základní zásady oddanosti, pečlivě poráží neprůkazné filozofické pozice sentimentálních spiritualistů, sektářských fanatiků a vědců. Jejím námětem jsou z větší části rozhovory Šrí Čaitanji Maháprabhua s Rúpou a Sanátanou Gósvámím, které jsou zapsány v klasické biografii - Čaitanja-čaritámrtě od Šríly Kršnadásy Kavirádže Gósvámího. Čaitanja-šikšámrta, kterou autor předkládá jako „záplavu nektaru”, se rozděluje na osm oddílů, „větších dešťů” a každý větší déšť je rozdělen na několik „menších dešťů”. Tento článek je z prvního „většího deště”, prvního „menšího deště”.

  Zásluhou oddané služby Kršnovi, dosáhnuvše konce všech teorií, které povstávají z bezvýchodných a argumentativních iluzí, a hluboce se klaníce dárci této oddanosti, Šrí Čaitanjovi Maháprabhuovi, začínám psát tuto knihu nazvanou Šrí Čaitanja-šikšámrta.

V tomto světě existují tři základní věci: Nejvyšší Vládce (Bůh), vědomé živé bytosti a mrtvá hmota. Mrtvé hmotné věci nemají schopnost toužit, to znamená, že nemají svobodnou vůli. Tak označujeme věci jako je země, kámen, voda, oheň, vzduch, prostor, domy, ošacení a těla živých bytostí za hmotné. Lidé, zvířata, ptáci, červi a hmyz jsou takové druhy živých bytostí, které mají schopnost myslet a toužit. Mezi všemi druhy vědomých živých bytostí je vědomí lidských bytostí jedinečné a mnoho autorit tudíž říká, že lidé zastávají vedoucí postavení mezi vědomými i otupělými živými bytostmi.

Nejvyšší Vládce

Nejvyšší Vládce je zcela úplný ve své povaze a má čisté vědomí. Tvoří všechno živé i neživé a je ochráncem a vůdcem všech. Pouhá Jeho touha nám přinese štěstí a Jeho touha nám může přinést úplný nezdar. Jako Nejvyšší Pán vládne duchovnímu vesmíru, Vaikuntě, který je věčný a prostý jakékoliv úzkosti. Je vládcem vládců a tak všechny činnosti ve všech světech probíhají podle Jeho touhy. Objekty hmotného světa nabývají hrubých podob, ale Pán takovou podobu nemá. Z tohoto důvodu Ho Védy popisují jako„beztvarého”, což znamená, že Ho nemůžeme vnímat našimi hmotnými smysly. Všechno však má nějakou přirozenou podobu a Pán není výjimkou. Jako živá bytost s nejvyšším vědomím má živou, vědomou podobu v protikladu s nevědomými tvary mrtvé hmoty. My jsme také vědomé živé bytosti, ale vnímáme naše vědomí prostřednictvím hrubých hmotných těl. Tak se naše přirozená vědomá totožnost zahalila ztotožňováním se s hmotou. Bůh je však čistá vědomá bytost, a proto Jeho přirozená plně vědomá podoba je Jeho úplnou totožností. Jeho podobu můžeme spatřit pouze pomocí zcela vědomé vize prosycené oddaností. Boha nemůžeme vidět  hmotnýma očima.

Někteří nešťastní lidé nemají ani trochu víry v Nejvyššího Pána. Jejich oči poznání jsou zcela zaslepeny. Nebyli schopni vnímat podobu Boha hmotným zrakem a tak se rozhodli, že neexistuje. Člověk slepý od narození nemůže vidět Slunce, a stejně tak i ateisté nemohou věřit v Nejvyššího Pána. Každý člověk od přirozenosti věří v Boha, a jen ti, kteří od narození dostávali špatné instrukce v nečisté společnosti, a kteří se tak postupně dostali pod vliv špatných podmínek, Jeho existenci nepřijímají. Co tím však ztrácí Bůh? Ztrácejí tím jen oni sami.

Boží sídlo, Vaikunthu, bychom neměli považovat za hmotné. Madras, Bombej, Kašmír, Kalkata, Londýn, Paříž jsou všechno hmotná místa. Abychom se tam dostali, musíme přepravit naše hrubá hmotná těla přes různé hmotné země a oblasti pěšky, železnicí nebo lodí. Vaikuntha však není takovou zemí. Vaikuntha je věčná, plná života a bez nejmenší chyby a nachází se nad všemi hmotnými světy. Nelze ji spatřit očima a ani si ji nelze vybavit v mysli. Jediný způsob, jak se dostat do tohoto nepochopitelného místa, je uspokojit Nejvyššího Pána, který je tam projeven. Pak se budeme schopni zaměstnat v Jeho službě navěky.

Svět plný problémů

 V hmotném světě je štěstí pomíjivé. Rychle se vytrácí. A navíc je všude spousta utrpení: narození s sebou nese mnoho těžkostí a utrpení a po narození se člověk musí starat o tělo zaopatřováním jídla, spánku atd. Jakákoliv nesrovnalost v těchto funkcích počínaje jídlem přináší velké problémy. Neustále hrozí nebezpečí nemoci spolu s dalším utrpením v podobě zimy nebo vedra. Ke zmírnění těchto utrpení musí člověk vydělávat peníze a podrobit se mnohému tělesnému nepohodlí - například postavit dům a udržovat ho. Po několika letech manželství a vychovávání dětí člověk obvykle zestárne a ztratí dobrou inteligenci. A v průběhu všech těchto událostí může dospět k některému ze smyšlených pojetí života při diskuzích a dohadech s jinými lidmi. Koloběh rození a smrti jistě nepřináší ryzí štěstí. Lidé všeobecně považují chvilkové pominutí bolesti za „štěstí”, ale skutečné štěstí znamená uniknout z koloběhu hmotného života. Dosáhneme-li Vaikunthy, sídla Nejvyššího Pána, nebudeme již více nuceni zakoušet pomíjivé radosti a strasti a dospějeme k nepřerušované věčné blaženosti. Proto by se naším cílem mělo stát uspokojení Pána a povýšení do Jeho věčného sídla.

Jakmile si člověk uvědomí svůj skutečný vlastní zájem, což je oddaná služba Bohu, měl by začít se jí věnovat. Úvahy: „Nyní si mohu užívat radosti v hmotném světě a později, když zestárnu, budu pracovat pro uspokojení Boha,” jsou zcela bezcenné. Čas je velice cenný. Téhož dne, kdy člověk pozná, co je třeba vykonat, se musí snažit to dělat. Lidská životní podoba je obzvláště vzácná a nikdo nemůže říci, kdy se dostaví smrt. Proto i děti by se měly učit, jak oddaně sloužit Bohu. Védy nám říkají o velkých oddaných Dhruvovi a Prahládovi, kteří dosáhli milosti Boha ve velice útlém věku. Jestliže oni mohli sloužit Bohu v dětství, proč bychom měli pochybovat, že je to možné pro všechny děti? Každý, kdo se věnuje službě Bohu v ranném dětství, určitě postupně dosáhne svého přirozeného duchovního postavení.

Motivace ke službě

Existují čtyři základní příčiny, proč se lidé v různých životních podmínkách snaží uspokojit Nejvyššího Pána: strach, naděje, pocit povinnosti a spontánní připoutanost. Některé lidi přiměje uctívat Boha strach z pekla, chudoby, nemoci nebo smrti. Jiní Ho uctívají v naději na smyslový požitek nebo úspěch v hmotném světě. Avšak žádný člověk z těchto dvou skupin nenajde ryzí štěstí v uctívání Boha, dokud se nezřekne všeho strachu a nadějí a místo toho se připoutá k čisté oddané službě. Třetí skupina oddaných, hnaná pocitem povinnosti nebo odpovědnosti, se modlí k Bohu s vděčností, že je stvořitelem vesmíru. Poslední skupina není motivovaná ani strachem, nadějí či povinností a automaticky dosáhne lásky k Bohu tím, že Ho bude uctívat. Tito lidé Mu slouží na základě spontánního pouta. Právě jako v hmotném světě můžeme vyvinout touhu po určité věci pouhým shlédnutím dané věci, podobně lidé, v jejichž srdcích se tento sklon probouzí pouhými myšlenkami na Nejvyššího Pána, oddaně slouží ze spontánního pouta. Jejich oddané službě se říká rága-bhakti.

Ti, kteří uctívají Boha ze strachu, kvůli nadějím nebo z povinnosti, nejsou tak čistí jako ti, kdo slouží Bohu spontánně. Skuteční oddaní slouží Nejvyššímu Pánu spontánní cestou (rága-márga). Člověk může proniknout do intimních záležitostí důvěrného vztahu mezi živou bytostí a Bohem pouze tehdy, když se vyvine jeho spontánní připoutanost. Tento vztah je věčný, ale pro živou bytost, poutanou k hmotné přírodě, zůstane skrytý, dokud nenajde pravý způsob, jak ho odkrýt. Stejně jako oheň může vzniknout křesáním kamene, tak náš vztah k Bohu se může projevit následováním jednoho z různých způsobů oddané služby. U mnoha lidí se duchovní vztah projevuje stálým uctíváním motivovaným strachem, nadějí nebo povinností. Dhruva Mahárádža například uctíval Višnua v naději, že získá království, ale během oddané služby vyvinul spontánní pouto s poznáním svého čistého vztahu s Pánem a odmítl jakékoliv hmotné požehnání pro smyslový požitek.

Hmotný strach a naděje jsou naprosto zavrženíhodné. Když se inteligence oddaného postupnou praxí ustálí, zavrhne strach i naděje a pocit povinnosti se stane jeho jediným podnětem ke službě. Dokud se nerozvine spontánní pouto k Nejvyššímu Pánu, přidržuje se stále pocitu povinnosti, což zahrnuje dvě širší kategorie: dodržování různých pravidel a slavností v oddané službě a vyhýbání se činnostem, které jsou proti usměrňujícím zásadám. Svědomitě dodržuje způsoby realizace vědomí Boha, které s pečlivým uvážením stanovily velké autority v dávné minulosti a pak je zaznamenaly v knihách. Tomu se říká vidhi-márga, cesta usměrněné oddané služby. Dodržováním zásad s tím, že je to jeho povinnost, oddaný rozvine úctu k autoritě zjevených písem a k zásadám oddané služby v praxi.

Všeobecný základ

  Podíváme-li se na historii různých lidských společností po celém světě, jasně uvidíme, že víra v Boha je společná pro celé lidstvo. Dokonce i necivilizovaní domorodci se zvířecími návyky, jako je zabíjení zvířat pro jejich maso, se stále klaní Slunci, Měsíci, velkým horám, velkým řekám a dokonce i velkým stromům a uctívají je jako stvořitele a vládce. Proč? Protože víra v Nejvyššího Pána je přirozená lidskému životu, a i když je člověk velmi podmíněný, dokud není jeho vědomí zcela zakryto, jeho víra v Boha se do určité míry projeví. Dospěje-li však civilizace do určitého stádia a člověk začne studovat různé druhy hmotného poznání, jeho přirozená víra v Boha se více či méně zakryje falešnými argumenty a přímý ateismus nebo monistická myšlenka, že konečná pravda je prázdnota, se může zakořenit v jeho srdci. Měli bychom vědět, že takové přístupy jsou příznakem nezdravého vědomí postrádajícího duchovní sílu.

Ať už je člověk zcela necivilizovaný, nebo má dobré předpoklady pro rozvoj víry v Nejvyššího Pána, může pozastavit svůj životní pokrok a zničit si svůj život třemi ateistickými nemocemi: materialismem, agnosticismem a voidismem. Ne všichni padnou těmto nemocem za oběť, ale někteří jim podlehnou a s narůstajícími pouty ke svému vlastnímu postavení pak přestávají mít možnost dosáhnout nejvyšší úrovně života. Naproti tomu i nekulturní domorodci z pralesa, když se zcivilizují a dospějí k dobré morálce a vzdělání, a když se pak zapojí do společenské a duchovní organizace varnášrama-dharmy (společenský systém, který rozděluje společnost na čtyři třídy podle zaměstnání a čtyři duchovní řády za účelem postupného pokroku v duchovní realizaci), mohou se velice rychle dostat na úroveň oddaných, kvalifikovaných zaměstnat se ve službě Nejvyššímu Pánu. To je přirozený průběh duchovního rozvoje lidské bytosti. Když se objeví překážky v podobě duchovní nemoci, životní cesta člověka se zvrátí.

Povrchní rozdíly

Lidská povaha je stejná všude, ale lidé žijící v různých zemích na různých světadílech nabývají různé vnější povahové rysy. Nenajdeme dva lidi na celém světě, kteří by měli přesně stejnou vnější povahu. Dokonce i dva bratři, narození ve stejném lůně, se budou lišit zjevem a osobností, což potom lidé narození v různých zemích. V různých oblastech se liší vodní nádrže, větrné proudy, hory a lesy, dostupnost jídla a ošacení. Tím se liší i vnější zjev lidí, sociální postavení, zaměstnání a způsob oblékání a jídla. Každá národnost má odlišnou mentalitu a tak i různé pojetí Nejvyššího Pána, které je podstatou stejné, ale navenek se jeví zdánlivě odlišné. Když se lidé z různých míst pozvednou nad své primitivní podmínění a postupně rozvinou kulturu, vědu, zákony a oddanost k Bohu, jejich způsob uctívání se liší v jazyku, zvycích, druzích obětin a mentálních přístupech. Jestliže však zvážíme všechny druhotné rozdíly nestranně, nenajdeme žádné rozpory. Pokud je objekt uctívání stejný, neexistuje problém. Šrí Čaitanja nám proto nařídil, abychom prováděli svojí službu Nejvyššímu Pánu v kvalitě čistého dobra a současně nezesměšňovali náboženské zásady jiných.

Pod vlivem výše zmíněných faktorů se náboženské systémy, hlásané různými národnostmi, liší v následujících bodech:  1) odlišní duchovní učitelé;  2) odlišné mentální a emocionální přístupy k uctívání;  3) odlišné předepsané rituály;  4) odlišná náklonnost pro objekt uctívání a činnosti s tím spojené;  5) odlišná jména a terminologie následkem odlišnosti jazyka.

Následkem různosti duchovních autorit někde lidé ctí védské světce, jinde proroky v čele s Mohammedem a v jiných oblastech mají v úctě náboženské osobnosti, které následují Ježíše. V každém kraji jsou ctěni různí mudrci, lidé s vyšším poznáním. Každá společnost by samozřejmě měla náležitě ctít své vlastní duchovní učitele, ale v touze získat stoupence by se nikdo neměl snažit prosazovat, že pokyny místního duchovního učitele jsou lepší než pokyny duchovních učitelů odjinud. Rozšiřování takovéhoantagonistického postoje bude mít pro celý svět nepříznivé následky.

Předepsané obřady a uctívání se liší podle mentality a oddaného cítění. Někde uctívání znamená posadit se na posvátné místo a cvičit se v odříkání a ovládání dechu. Jinde uctívání znamená klanět se pětkrát denně - dokonce i když na to člověk není připraven - ve směru hlavní svatyně. Jinde klečet buď v chrámu nebo doma se sepjatýma rukama a uznat své vlastní pokleslé postavení a vznešenou slávu Boha. Každý druh uctívání se také liší ošacením, kdy a jak jíst, co je čisté a co není atd. Navíc se u jednotlivých náboženství liší i sentiment a chování k uctívanému objektu. Někteří uctívatelé, jejichž vědomí je prosyceno oddaností, si vezmou Božstvo Pána do svého srdce, do své mysli nebo do vnějšího světa a jasně chápou, že taková Božstva se neliší od samotného Boha. Jiné metody, které více inklinují k logickým argumentům, doporučují pojmout Boha do své mysli a uctívat Ho - vnější podoby nepřijímají. Ve skutečnosti jsou všechna tato Božstva pravými reprezentacemi Boha.

V souladu s jazykovými rozdíly je Bůh oslovován různými jmény. Různá jména dostávají i různé náboženské systémy a liší se i terminologie používaná při uctívání.

Mezi různými náboženstvími v průběhu rozvoje narostlo mnoho odlišností, které se zakládají na těchto pěti faktorech. Vytvářet vzájemné nesváry kvůli těmto rozdílům by mělo katastrofální následky. Stane-li se, že je člověk zrovna v chrámu jiné skupiny v době uctívání, měl by si myslet: „Zde je můj Pán uctíván v jiné podobě. Jelikož jsem zavázán ke svojí metodě, nemohu se zúčastnit tohoto obřadu, ale tím, že ho pozoruji, rozvíjím větší cítění pro svou vlastní metodu uctívání. Nejvyšší Absolutní Pravda nemá sobě rovna. Proto když se klaním této podobě, kterou teď vidím před sebou, modlím se ke svému Pánu, ze kterého tato podoba pochází, aby mě toto Božstvo pomohlo zvětšit moji lásku k Němu.”

Lidé, kteří se takto nechovají a jednají se záští, závistí nebo zesměšňují ostatní náboženské systémy, se jistě odchylují od pravého náboženství následkem nedostatečné inteligence. Kdyby tito lidé skutečně milovali svého Nejvyššího Pána, nikdy by se nezajímali o takovéto nesmyslné rozepře.

Je nesmyslné zesměšňovat ostatní náboženské systémy, ale všimneme-li si nějaké opravdové chyby, neměli bychom ji nikdy tolerovat. Měli bychom vynaložit veškeré úsilí, abychom chybu odstranili ku prospěchu oklamaných. Jen kvůli tomu Šrí Čaitanja argumentoval s buddhisty, džainisty a májávádíny a přivedl je na správnou cestu. Všichni oddaní Pána by měli následovat příkladu Šrí Čaitanji Maháprabhua a odmítnout všechny takzvané náboženské systémy, které obsahují nechtěné prvky ateismu, agnosticismu, materialismu, požitkářství, impersonalismu a nevíry v existenci duše (která vyúsťuje v myšlenku, že pracovat pro tělo je to jediné na světě). Oddaní by měli vědět, že tyto systémy jsou neautorizované, klamné a že to jsou buď pouhé stíny zásad skutečného náboženství, nebo jsou zcela proti nim. Následovníci těchto podvodných procesů jsou ve skutečnosti hodni lítosti. Podle svých schopností by měli všichni oddaní vynaložit úsilí na to, aby ochránili obyčejné lidi před tímto zlem.

Čistá ryzí láska k Bohu je skutečné věčné náboženství duše. A i přes výše zmíněných pět druhů rozdílností mezi náboženskými systémy bychom měli uznat jako pravý každý, jehož cílem je realizace čisté lásky k Bohu. Přít se kvůli povrchním rozdílům je nesmyslné. Je-li cíl systému čistý, pak je po všech stránkách příznivý.

 


Datum vzniku:
asi 1991
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 60




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010