|
Kdo je to vaišnava?
Vaišnava (nebo se také někde uvádí višnuista) je oddaný Boha Višnua (Višnu
znamená „Všeprostupující”). Toto označení v sobě zahrnuje vyznavače Rámy,
Krišny i Višnua a je to tedy širší označení člověka uctívajícího
Boha v některém z Jeho podob. Slovy odborné terminologie bychom mohli
říci, že je to představitel monoteistického směru v rámci širší hinduistické
duchovní tradice. Existuje samozřejmě další členění: například gaudíja-vaišnava
je člověk uctívající Krišnu podle učení Šrí Čaitanji Maháprabhua. Volíme
označení „vaišnava”, protože je širší a zahrnuje všechny možné větve oddaných.
Co je to reinkarnace - převtělování?
Převtělování je společným prvkem většiny hinduistických a buddhistických
nauk a směrů. Její podstata spočívá v tom, že duše živé bytosti
je nesmrtelná a přijímá na sebe různá těla (převtěluje se) podobně
jako si člověk obléká nové šaty a svléká staré a obnošené. Hrubé
tělo je tvořeno hrubohmotnými prvky a je viditelné očima, jak ho
známe. Jemné tělo se skládá z mysli, inteligence a falešného ega.
Při reinkarnaci se duše stěhuje do nového těla společně s jemnohmotným
tělem, které ho přenese do nového těla, jako když vítr přenáší smítka
prachu. Po narození živá bytost až na výjimky všechno z minulého
života zapomene, nicméně určitá intuitivní moudrost neboli duchovní
poznání se neztrácí. Pro naší další budoucnost je klíčový okamžik smrti
- především naše zásluhy (karma) a touhy, které v tomto
okamžiku máme. Je však dobře známo, že naše myšlenky v okamžiku smrti
jsou do velké míry závislé na myšlenkách v celém životě, neboť
tehdy běží hlavou ve zkratce celý život. Ale neplatí to stoprocentně,
a proto je důležité i momentální rozpoložení mysli člověka v té
dané chvíli. Poté se (s možnou časovou prodlevou) živá bytost znovu
narodí v některém lidském, zvířecím či rostlinném těle podle svých
zásluh a tužeb a koloběh se stále opakuje, dokud živá bytost nedosáhne
vysvobození (mókša).
Jak převtělování probíhá prakticky?
Uveďme pár příkladů, které dobře ilustrují základní principy:
- Člověk celý život touží stát se hudebním virtuosem nebo skladatelem
a cílevědomě jde za svým cílem. Bohužel však nemá přílišné vlohy
a tak se mu to příliš nedaří. Nicméně se nedá odradit a v zápalu pro
věc je ochoten se vzdát mnohých požitků a pravidelně cvičit a dělat
jiná odříkání. Jelikož jedná i ctnostně, vybuduje si dobrou karmu.
Jeho touha se mu splní hned v dalším zrození a narodí se jako
jedno ze „zázračných dětí” (jako byl například Mozart), neboť jeho
karma již odpovídá naplnění jeho touhy.
- Jiný člověk - jogín - žil velice asketicky a s touhou po nebeských
požitcích prováděl různá odříkání. Na okamžik smrti se dobře připravil
a s myslí upřenou na určitou planetu opustil tělo. Poté se postupně
přesunul na vytouženou nebeskou planetu, kde si mohl mezi polobohy
užívat až do vyčerpání své dobré karmy. Pak se opět narodil jako člověk
na Zemi, kde se znovu rozhodne o jeho budoucnosti.
- V dalším životě třeba jednal dost negativně a dopouštěl se všech
možných zákeřností a krutostí vůči svému okolí. Ani v čistotě si neliboval
a tak rozvíjel vědomí podobné zvířeti. V době smrti potom přišel okamžik,
kdy se ocitl před Jamarádžovým soudem*. Různí svědci (narozdíl od
těch světských naprosto neúplatní) zde odrecitovali všechny činy,
kterých se dopustil, a bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu - narodí
se jak prase. Pak se po určitém rekvalifikačním kurzu mohl narodit
v prasečím těle a žít s tímto druhem vědomí. Jelikož zvířata
nemohou hřešit a jednají instinktivně, jejich další zrození je dáno
automaticky. Neustále stoupají v hierarchii těl, až se dostanou
do těla lva, opice nebo krávy. Po smrti se pak narodí jako lidské
bytosti, pravděpodobně méně civilizované, a postupně mohou stoupat
až k tělům civilizovaných lidí a polobohů... ...nebo opět
klesat do těl zvířecích, což je považováno za špatné, protože zvířecí
těla neumožňují duši duchovní realizaci a pokrok. Proto je lidské
tělo tak důležité a skýtá tolik možností výběru.
* Můj osobní názor je, že právě toto je „poslední soud”,
o kterém mluví Bible, ale je mi jasné že většina křesťanů s tím souhlasit
nebude (poznámka autora).
Co je to karma, zákon karmy?
Karma znamená čin, práce, akce. Zákon karmy je zákon činu a odplaty
- akce a reakce. Každá akce přinese v budoucnu adekvátní reakci.
Každý dobrý čin přinese dobrý výsledek (požitek) a špatný čin negativní
výsledek (utrpení). Zákon karmy nám říká, že v dlouhodobém horizontu
neexistuje bezpráví a vše bude po zásluze odměněno či potrestáno, pouze
to může několik let nebo životů trvat. Jak vidíte, zákon karmy je úzce
spojen s reinkarnací neboli převtělováním a výsledky minulých činů se
mohou projevit až v dalších životech. Vykonání nějakého činu se dá přirovnat
k zasazení semínka. Semínko reakcí (karmy) roste a po nějaké době uzraje
a přinese květy a plody (výsledky). To je odpověď na otázku proč se
„dobrým” lidem dějí špatné věci a proč se každý rodí do různých podmínek.
Každý má tedy stejné možnosti (zákon karmy platí pro všechny), ale jinou
výchozí situaci. Většina lidí se po připuštění existence zákona karmy
začne bát a začne přemýšlet o všech špatnostech, které kdy udělala,
a za které je stihne trest. Ale existuje i pozitivní přístup k celé
věci: „Pokud budeme ochotní vynaložit potřebné úsilí (neboli odříkání)
a věnujeme tomu dostatečně dlouhou dobu, můžeme dosáhnout všeho, pokud
to ovšem bude odpovídat přirozenosti živé bytosti. Z tohoto pohledu
je závist pouze neochota a lenost vynaložit dostatečné množství času
a energie na získání určité věci, schopnosti, krásy, poznání, bohatství,
atd.
Kdo je to Bůh?
Bůh je označení pro Nejvyššího Pána, Nejvyšší Boží Osobnost, čímž chceme
naznačit, že nemá sobě rovného a nikdo není vyšší než je On. Nemá počátek
a je počátkem všeho. On je zdrojem všeho, co existuje. Bůh je Osoba
stejně jako my, jen s tím rozdílem, že Jeho schopnosti a energie jsou
s našimi neporovnatelné. Jsme Jeho malé částečky, které dostaly i určitou
nezávislost - individualitu. Stejně jako my máme své neosobní projevy
- majetek, tělesný pach, má je i Bůh jenže v neporovnatelné míře:
Jeho majetkem je celé stvoření, neboť v jedné ze Svých podob proniká
každou jeho elementární částečkou a Jeho neosobní záře se nazývá
brahmadžjóti a je zdrojem všeho světla a velké blaženosti, po které
touží impersonalisté. Vidíte - jistá podobnost tu je, ale i rozdíly
jsou patrné...
Bůh ale není vidět. Je to láska, energie, stvoření,
všechno...
Ano, Bůh je všudypřítomný a nekvalifikovanému zraku neviditelný. Ale
to neznamená, že viditelný být nemůže! On si pouze vyhrazuje právo být
neviditelný pro toho, kdo Ho vidět nechce. Člověk oddaný Bohu Ho může
vnímat v Jeho stvoření („Já jsem světlo slunce a měsíce.” „Jsem
chutí vody a nádhera v nádheře.”) nebo se mu může Bůh přímo zjevit
ve Své osobní podobě.
Člověku, který Ho chce vidět jako energii, splní jeho přání a zjevuje
se mu v této podobě. Ale to neznamená, že Bůh tím přestává být
osobou. Pouze se zjevuje každému podle toho, jak k Němu přistupuje.
A řeči o tom, že „Bůh je láska” jsou také do určité míry pravda, ale
proč jenom láska? Proč chceme Boha omezovat podle svých představ? Bůh
je zdrojem veškerého stvoření a tudíž i všech vlastností - božských
i démonských.
Jaký je rozdíl mezi Krišnou, Rámou a Višnuem?
Bůh má mnoho podob a každá má své místo a svou funkci. Vysvětlíme to
na jednoduchém příkladu. Každý z nás má mnoho „rolí”, kterými každodenně
prochází. Vůči někomu jsme otcem, vůči někomu partnerem, zaměstnancem,
vedoucím atd. Stále zůstáváme stejnou osobností, ale naše role se mění
podle toho, s kým a jak přicházíme do styku. Když může mít obyčejný
člověk spoustu rolí, nemělo by nás překvapit, že je může mít i Bůh,
jen s tím rozdílem, že On má na každou roli Svoji oddělenou expanzi
neboli speciální Božskou podobu. Přestože existuje jeden Bůh, má mnoho
podob v rámci duchovní rozmanitosti - Krišna, Ráma, Višnu, Čaitanja,
Nrsimha, Varáha, atd.
Původní podobou Boha je Krišna a Jeho ženským protějškem
je Rádhárání. Dohromady tvoří dokonalý pár a nikdy nejsou sami. Doprovázejí
je další osobnosti, které se objevují spolu s každou podobou Boha nebo
inkarnací. Vezměme příklad:
- Krišna je Nejvyšší Pán a Rádhárání je energií blaženosti. Jeho bratr
je Balarám, atd.
- Rámačandra je Nejvyšší Pán a Jeho energií blaženosti je Síta. Jeho
bratr je Lakšman, atd.
- Višnu je Nejvyšší Pán a Jeho energie blaženosti je Lakšmí.
V některých zábavách (rolích) se různé osobnosti nemusí objevovat a
nebo se jejich funkce mohou prolínat a měnit. Jak vidíte, je to celá
komplexní esoterická nauka, ale v krátkosti bychom mohli říci, že Rádhá-Krišna
je nejdůvěrnější podoba Boha (obdoba naší nejdůvěrnější „role” když
jsme doma mezi svými) a Lakšmí-Višnu je podoba Boha jako správce
hmotného světa (jako když jsme v práci).
Proč uctíváte sochy, Božstva?
Nejdříve se Vás budu muset zeptat, jestli přijímáte existenci Boha.
Pokud ne, tak Vám to asi nikdy nevysvětlím, a myslete si třeba, že je
uctíváme proto, že jsou hezké, nebo vzácné či drahé ... Pokud v Boha
věříte, pak se vás zeptám, jestli Bůh má neomezené energie. Pokud mi
řeknete, že ne, pak asi vzniklo nějaké nedorozumění ohledně pojmů (kdo
je to Bůh). Pokud přijímáte, že Bůh má neomezené energie, pak by Vám
nemuselo být zatěžko připustit, že se uctívateli dokáže zjevit právě
v podobě sochy nebo malby. Pro názornost uvedu malé vysvětlení: při
určitém druhu uctívání Božstev se dokonce Bůh mantrou „pozve” do podoby
Božstva neboli dojde k „instalaci” Božstva a po skončení uctívání se
opět „odinstaluje”. Nikdo netvrdí, že socha (Božstvo) nepřestala být
sochou jak ji vnímá okolí, ale pro samotného uctívatele je skutečným
Bohem, který může přijmout jeho motlitby, oběti a může s ním i komunikovat.
Musíme si uvědomit, že pro Boha jsou jak hmotné tak duchovní energie
pouze „Jeho” energiemi, se kterými může nakládat jakkoliv a jejich funkce
libovolně měnit. Označení „duchovní” a „hmotný” existuje jen pro nás.
Uctívání Božstev je tradiční způsob rozvíjení vztahu k Bohu, který je
popsaný ve védských písmech a jako takový je doporučovaný samotným Bohem.
Jedná se o uctívání skutečně existujících podob Boha. Samozřejmě, že
existuje i zneužití tohoto systému a není možné uctívat cokoliv
a jakkoliv, co se komu zlíbí. Pak by se i podle vaišnavské tradice jednalo
o „neautorizované” uctívání neboli modlářství.
Co je to hřích?
Hřích je spojen s vědomím člověka neboli s jeho náhledem na svět. Pokud
se člověk dívá na svět, jakoby nebyl částí Krišnova stvoření, tj. pokud
si neuvědomuje Boží existenci a staví se ke světu, jakoby Bůh neexistoval,
potom se jedná o hřích. Může to být i otázka okamžiku - jakmile člověk
zapomene, dopouští se hříchu. Pokud si člověk skutečně uvědomuje Boží
existenci, pak není možné, aby se dopouštěl činností, které jsou v rozporu
s Jeho záměry a zákony - tj. dělal činy, které většina lidí považuje
za „hříchy”. Definice hříchu je tedy posunuta od určitých činností k
náhledu člověka na svět, ze kterého jednotlivé činy pramení.
Co je cílem vašeho náboženství?
Kvalifikovat se ke vstupu do Boží společnosti. Tento svět není pro živou
bytost ideálním místem a je tu tak trochu jako „ryba na suchu”. Proto
je cílem náboženství dostat se zpátky „do vody” do Boží společnosti.
Cílem je seberealizace neboli naplnění potenciálu, který duše ve vztahu
k Bohu má - život věčného štěstí, poznání a blaženosti (sat-cit-anada).
|